Kapela Dying Passion je v našich luzích a hájích již podstatně známá a dostává se jí určitě přiměřené popularity. Vždyť není se čemu divit, jejich hudba je natolik kvalitní a do jisté míry i originální, že si dříve nebo později musela podmanit srdce mnoha posluchačů dobré hudby. I když v těchto dnech vydává své nové album Sweet Disillusions, my si dnes trošku probereme jejich počin předešlý, s názvem Voyage .

První song On The Road je odstartován docela temným a tvrdým kytarovým riffem a vokální složkou, která by spíše patřila k nějaké death metalové smečce. Nenechte se však uvést do omylu, již úvod s použitím flétny (nástroje tak typického pro tuto kapelu, že si ji bez něj ani nedovedu představit) dává tušit, že zde půjde o něco procítěnějšího. Nádherný vokál zpěvačky to jenom dokazuje a postupem se tato skladba dostává do stále pomalejšího tempa s použitím stále více melodií, takže vás ani nepřekvapí, že tento sedmiminutový opus končí skoro potichu, jen za doznívají zobcové flétny (která je hlavně v této kompozici použita tak vkusně, až to bere dech).

Druhá Microcosmos se dá spíše nazvat temným rockem, než kdejakou odnoží metalu. Velmi melodický vokál, při kterém běhá mráz po zádech, pomalé tempo a žádné tvrdé riffování, jen takové letmé dokreslování atmosféry. U tohoto se opravdu rozplývám blahem, při prvním poslechu jsem si tuto skladbu přehrával pořád dokola (což se opakovalo i u většiny ostatních, takže se poslech z celkových 45 minut natáhnul až na nějaké dvě hodiny).

Když se však konečně dostanete dál, naleznete další skladbu I Have No Doubt vystavěnou ve stejném duchu jako tu předchozí. Pomalé tempo, kytara vybrnkávající i temně hučící a nad tím vším nádherný vokál. Další píseň Autumn Poet s pískaným intrem a téměř jazzovou náladou zpestří poslech, Pilgrimage (asi nejtvrdší věc na albu) mi ne náhodou připomíná některé norské avantgardní kapely (Solefald, Atrox) a Dying Passion by se určitě neztratili, kdyby se takovým stylem vydali dál. Hot Breath On Earth zase podladěnou kytarou připomíná nějaký nu-metal (ovšem je to jen letmý dotek, která nu-metalová kapela používá tak krásnou flétnu??).

U opusu Reed se na chvíli zastavím, protože to je moje nejoblíbenější skladba a určitě není jen můj názor, že je to skladba nejlepší. Intro s piánem a někde v dálce znějící flétnou dává tušit něco velkého, pak nastoupí jemný mužský hlas recitující něco o své milované a následuje ten nejprocítěnější refrén, jaký jsem kdy v životě slyšel. Nádherné riffy, zpěv i všechno ostatní. Pokud si vás tahle píseň nepodmaní, tak nikdy nepochopíte hudbu Dying Passion.

Následuje tvrdší Severance a poté ještě temná, melancholická balada Last Moment a je tu konec v podobě instrumentálního outra. Album však skrývá ještě bonusovou skladbu A White Dream , nádhernou rockovou vypalovačku, s velmi chytlavým kytarovým riffem a opět vkusně zakomponovanou flétnou. Já už se na to vykašlu, tihle pánové (a dámy) převedou v klenot vše, na co šáhnou.

Co říci závěrem? Holdujete-li doomu, rocku, folku nebo čemukoliv jinému, určitě si tohle CD sežeňte. Stojí to určitě za poslech.