Na letošním Brutal Assault jsem byl osloven, zda bych nechtěl udělat rozhovor s Avenger a zároveň recenzi na jejich novinku. V opileckém zmatení smyslů jsem tehdá asi přitakal, ale měl jsem pak několik dní pocit, že to byl pouze sen a sebeklam, že si to pouze mé zpivněné podvědomí hraje na reportéra těžkého kalibru…(těsně předtím si ještě vybavuji, jak jsem byl pro začínající výtržnosti jemně odejit z Čurbyho distra). Ovšem když mi pak po týdnu skutečně dorazil balíček, rázem se mi to vše vybavilo a i zaplakal jsem. Upřímně, pokud možno, vyhýbám se recenzím na české skupiny a těm „významnějším“ hlavně. Většinou se mi pak moje převážně nelichotivé povídání o nich nějakým způsobem zle vrátí…

S Avenger je to u mě trochu na pováženou. Ještě donedávna jsem měl doma jejich rannou nahrávku Fall of Devotion (cirka 10 let starý). Donedávna proto, protože jsem si dělal čistku v CD a vše co se mi nelíbilo, jsem střelil za mrzký peníz. A s touto vlnou se poroučela i tato deska. Ne, že by byla vyložené špatná, ale takového materiálu jsou tuny. Dokonce mám doma někde na půdě ještě kazetu s jejich demem Shadows of The Damned (1996), na kterou jsem tehdy psal recenzi do zaniklého Orthodox magazine, a byť to recenze nebyla nikterak kritická, kazetu jsem od té doby neslyšel. To je vše, víc jsem od Avenger neslyšel, stali se pro mě uzavřenou kapitolou.

Nicméně je zde novinka Feast of Anger/Joy of Despair a já jsem nucen kapitolu otevřít a musím říct, že velice rád. Dalo by se říct, že Avenger ze svého stylu nikterak neodbočili. Stále jde o volnější mix black/death metalu, přičemž to volnější tempo místy evokuje slůvko doom (zapomeňte na ty klávesové sračky s rádoby panenským zpěvem, které se teď pod tuto nálepku strkají, mluvím o pomalém, depresivním, ale přesto brutálním doom metalu v jeho ranné fázi). Ovšem došlo zde k zásadní změně, pro mě a můj postoj k Avenger. Nejde o výraznou změnu v tématice jejich textů, kdy dříve patřili k zástupům močících na nebohé křesťany a dnes se utápí v nihilistické depresy se špetkou řeznického řemesla („Jen pro tu dnešní noc…“), ne jde o to, že začali konečně skládat takové melodie, které umí zaujmout, zamrazit, nenudit. Ano, i na této desce se setkáme s jejich typickými, rifově monotónními, „zbytečně“ dlouhými spodky, ty jsou ovšem téměř v každém songu obohaceny o výborné kytarové refrény, předěly nebo třeba akustické kytary. Přesně v duchu výroku mého známého (kytaristy) „vždy je třeba trochu hlušiny, aby tě pak to dobré dostalo do kolen“. Dříve jsem od Avenger slyšel pouze hlušinu, teď mě téměř každý jejich song dokáže opupenit, v každém se mám na co těšit, a to čekání mě baví. Velice důležitá a povedená věc je maximálně depresivní atmosféra desky, kterou má z poloviny na svědomí výborná, česky zpívaná textová složka. Čeština spolu s tympánem samozřejmě připomíná Masters Hammer (znáte to, „porušená spirála času“ a „není návratu zpět“, no prostě paráda!!). Druhá polovina zásluh na sršícím nihilismu padá na bedra naprosto trefnému zvuku nahrávky. První dojmy a poslechy můžou být přitom v případě zvuku velice rozpačité, je zde patrná poněkud větší zahuhlanost celkového soundu, neagresivnost bicích oproti současnému trendu. Zvláště pokud jste před deskou celý den sjížděli k recenzi Divine Heresy, vám přechod na Avenger může vztyčit prostředníčky nad prací jejich mateřského studia Hellsound, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím a čím více to poslouchám, nedokážu si pro jejich záměr naprostého pocitu zmaru představit lepší práci…

Avenger se touto deskou dostali ve svém stylu na vrchol tuzemské scény a zároveň svojí tvorby. Pokud chcete s mým názorem souhlasit, doporučuji několikerý poslech!!