Rád bych touto recenzí napravil smutný fakt, že tato originální modla technického brutálního death matalu, nemá na stránkách Metaliria ani jednu jedinou recenzi. Ve vší stručnosti zde tedy odpálím pár mých základních postřehů k zatím poslední desce těchto Kanaďanů, 2 roky staré The Unspoken King, která by se dala popsat jednou větou – „páteř pěkně rupne, když se na ní dupne“.

Odklon Cryptopsy od svých fanatických, brutálně technicko death/grindových nakládaček, který byl evidentní již na předchozí desce Once Was Not, je na poslední desce dotažen místy až do absurdna. Z mého okolí lze tak naprosto jasně a zřetelně vysledovat rozporuplné reakce lidí na tuto desku, a mi jí tak můžeme zcela zaslouženě popsat jako přinejmenším rozporuplné dílo. Stará garda ortodoxních brutal death metalových drsňáků, říkejme jim pravověrní, nemůže nové, uhlazenější, nebordelové, místy skoro až metalcoreové, povětšinou čistě odzpívané pasáže vydejchat. Pravověrní tak od 4. songu „Bemoan The Martyr“ povětšinou už jenom zlostně poulí očka, sprostě nadávají, v horších případech se hystericky smějí. A naopak, od tohoto songu zahájili Cryptopsy lov fanoušků ve vodách, dříve pro ně absolutně nemyslitelných. V řadách mých známých lapili dokonce i pár emocoreových slzičů!

Ovšem nutno říct, že přehlídka technicko-instrumentální absolutní magoriády pokračuje i na této desce, včele s Floem (Indové věří, že je převtělením mnohoruké indické bohyně zkázy Kálí). A pokud bych měl hodnotit já, tak ano, posun byl potřeba (u Century Media se muselo hodně slavit), ale už je to na hraně (viz refrén ala Faith No More ve skladbě Bound Dead). Dál proboha ne!!! Ovšem můj vrchol u Cryptopsy je jednoznačně ...And Then You`ll Beg a to hlavně kvůli absolutně brutálnímu zvuku nahrávky, který se z repráků valí naprosto v duchu obalu této geniální fošny (ano mluvim o tom vlaku…). Zkuste si to schválně porovnat.