Jeden by řekl, že se BELPHEGOR nevyvíjí a jsou jen neustálým kolovrátkem sebe sama a již řečeného. Démonem, uvězněným v jednom těle nespočet let, nemohoucím se osvobodit od uzmuté tělesné schránky, jež skomírá a chřadne. Ale jen hluchý hříšník by mohl takto smýšlet. BELPHEGOR si drží svůj rukopis. Směřování této pekelné entity však postupně vedlo směrem k nemocnému death metalu. Poprvé se tento pro někoho příjemný, pro mnohé nepříjemný fakt začal projevovat na “Blood Magick Necromance”.

Na novém albu “Totenritual” však kapela experimentovala nejvíce za celou svoji kariéru. Nasazení orchestrací byl nevídaný akt absolutního zprznění hranic své tvorby, přičemž muzika vyznívala zvráceně a epicky zároveň. Pokud si uzmu poslední tři fošny, právě “Blood Magick Necromance” je nejvznešenějším a nejzdařilejším dílem. Člověk by následně očekával velké věci. “Bohužel” následující “Conjuring the Dead”, i přes své vysoké kvality, nic víc než kvalitní a temný black/death, uvězněný však v obyčejnější BELPHEGOR formě nenabízelo. Pouze značilo navyšující se chutě po hrobařském metalu, což mě osobně znepokojovalo.

“Totenritual” je albem na první poslech obyčejným. Abych byl upřímný, poprvé se u mě mísily pocity spíše chladného rázu, které občas vystřídalo nadšení díky nějakému tomu výraznému motivu, jenž mě zaujal. Například riff v úvodu dvojky “The Devil´s Son”. Už od úvodní skladby “Baphomet” mi bylo zcela jasné, že BELPHEGOR se nechystali opustit black metal. Materiál je možná i krapet blackovější, než album předchozí. Jak Helmuth prohlásil, BELPHEGOR je extrémní metal. Nenadržuje ani black metalu, ani death metalu.

Helmuth zde, tak, jak je u něj poslední dobou zvykem, kombinuje zvrhlý hluboký growl a skřeky, při nichž by ožili i mrtví. Riffy kopírují black metalové vzorce, avšak nebojí se i zhutnit do masivních deathových stěn. Opět se zde setkáte s klasickými postupy, jež definují Helmuthův nezaměnitelný styl hry. “Totenritual” je deska opět posetá splašenými výjezdy a sóly, které mě u této party nikdy nepřestanou bavit.

Materiál kopíruje šablonu, využívanou pro tvoření skladeb BELPHEGOR. Takže mnoho brutality, ale i u “Totenritual” se setkáte s mnohými pomalejšími pasážemi, kde jde na povrch mnou níže řešená atmosféra (hojné využití akustických kytar a samplů, nebo dialogů). Tím nejvýraznějším posunem od předchozí tvorby je příklon k technickému pojetí extrémního metalu. BELPHEGOR byli vždy na nadprůměrné technické úrovni. CD si však na instrumentálním profesorství vyloženě zakládá. A to je důvod, proč deska není záležitostí na první poslech a proč mi chvíli trvalo, než si mou duši zotročila.

Jak zásadní podíl na tom má mladý bubeník, který do kapely nedávno nastoupil a jehož si BELPHEGOR oblíbili - Simon "BloodHammer" Schilling, nevím, ale jeho hra je doslova pastvou pro uši. Upřímně, bubny jsou na albu tím největším požitkem. Drtivé kopáky, do mozku bodající blast-beaty, propracované přechody a hlučně řinčící činely. Tak luxusní bicí ještě BELPHEGOR snad ani neměli (doporučuji hodně nahlas a nebo do sluchátek). Vrátím se k produkci, o níž dvorní muzikant tolik oslavně básnil (v rozhovoru mi Helmuth pověděl, že s "Totenritual" konečně docílili rituálního zvuku). Je sice “dokonalá”, masivní a tvrdá, přijde mi však, že zde kvalita pohlcuje právě onu atmosféru, kterou ale já osobně v muzice hledám prioritně.

I když je “Totenritual” pořád temné album, a to především díky podladěným kytarám (v tom s Helmuthem souhlasím) a různým vsuvkám, jako jsou dialogy, akustické kytary a podobné pestrosti, samotný zvuk s atmosférou nemá takové účinky, jako v případě tří alb “Pestapokalypse VI”, “Bondage Goat Zombie” a “Walpurgis Rites - Hexenwahn”, nebo právě atmosferické “Blood Magick Necromance”. Na těchto albech BELPHEGOR definovali, co to znamená temnota a nastolili svůj nezaměnitelný styl. Díky oné preciznosti nepůsobí "Totenritual" ani tak choře, jako desky staršího data (1995 - 2000).

Takže co z toho vychází a na co BELPHEGOR se svým novým počinem hrají? Především na techniku, která zde účinkuje na úkor atmosféry. To je aspekt současné tváře Rakušanů, který vás buď zaujme, anebo taky ne. Nechápejte mě špatně, i “Totenritual” má temnou auru, jen je více utlačovaná pod produkcí Nuclear Blast, která je až příliš vyumělkovaná a jako přes kopírák s jinými kapelami a pod snahou se instrumentálně předvést. Pořád jsou to ti samí originální BELPHEGOR, a to díky specifickým postupům, které nikdo jiný nepoužívá a díky detailům, jimiž duo Helmuth a Serpenth obzvláštňuje svoji tvorbu. Deska je posunem kupředu a působí jako buldozer, jedoucí přímo proti vám. Mimochodem, poslední, titulní skladba je neuvěřitelně temným rituálem.