Ano, čtete správně… SOLEFALD se odvrátili od avantgardy a experimentování, a vydali se směrem k dosud neprobádaným vodám pohanským. Pakliže jejich první dvě (podle mého názoru dosud nepřekonané) nahrávky byly vynikajícím skloubením tehdy nesmírně populárního atmosférického blacku s vyloženě nemetalovými postupy, a následující dvojice desek nezapřela inspiraci art rockem 70.let, navrací se nyní Cornelius a Lazare zpět „ke kořenům“. Když tak nad tím uvažuji…v jejich případě to vypadá dost zvláštně, vezmeme-li v potaz, že SOLEFALD vlastně nikdy nenahráli čistě metalové album…

„Red For Fire“ je první částí islandské ságy (druhý díl má vyjít na začátku jara), na kterém norské duo C+L vzdává poctu svým vikingským předkům, a přestože bylo něco podobného avizováno (údajně oba odjeli čerpat inspiraci právě na sopečný ostrov), nemůžu říct, že bych při prvním poslechu nebyl zaskočen. Hned od úvodních tónů na vás dýchne nefalšovaná severská atmosféra, takže při seznamování s albem člověka napadnou jména jako BATHORY či ENSLAVED, jakožto největší inspirační vlivy.

První zdání však často klame, což platí i v případě „Red For Fire“. Při důkladnějším poslechu se objevují postupy typické právě pro SOLEFALD - přeci jen, natočit desku podobnou některé z těch „jednoduchých“ viking-metalových, by bylo pro Cornelia s Lazarem asi až příliš snadné sousto. Čistý zpěv Lazarův se střídá s přiškrceným vokálem Corneliovým (ten dokonce místy připomíná Daniho Filtha ze slavnějších dob CRADLE OF FILTH). Občas se objeví i velice příjemný, křehký ženský hlásek. Blackové kytarové výpady jsou doplněny thrashovými riffy, typickými klávesami (kterých je méně, než obvykle), a kapela prakticky v každé skladbě střídá metalové části s těmi epickými, kde čistý vokál, saxofon a housličky utvářejí patřičnou atmosféru. A právě v oněch pasážích mi jsou noví SOLEFALD nejbližší - příště by to chtělo míň metalu, a více těchto folklórních momentů. Vzhledem ke koncepčnosti alba se dočkáme opakování některých motivů - např. ten ústřední z hymnické „Sun I Call“ se krom jakéhosi pokračování v podobě „Sea I Called“, objevuje i v prostředku alba, což však vzhledem k jeho chytlavosti určitě není na škodu. Cd se vám tak alespoň dostává víc pod kůži (skutečně mu musíte věnovat větší množství poslechů, což ale v případě SOLEFALD zase až tak nepřekvapuje).

„Red For Fire“ je jednodušší, přímočařejší a syrovější, než předešlá alba. Prakticky vzato se jedná o jejich „nejmetalovější“ desku. I přes původní rozčarování si myslím, že to není vůbec na škodu. Kapela tak může přitáhnout na svou stranu i poslouchače, kteří z nějakého důvodu její předchozí tvorbu ignorovali, a většinu starých příznivců si pravděpodobně udrží. Tato vikingská „postmoderna“ rozhodně není nějakým zapšklým blackovým chlívem, jak by se mohlo zdát. Jedná se o důmyslnou nahrávkou kloubící staré s neotřelým. Tak nějak…„po solefaldovsku“.