S portlandskou stoupající hvězdou UADA je to náročné. Tito do kapucí zahalení bubáci vystřelili ke hvězdám už s debutem “Devoid of Light”, což bylo pro mnohé nepochopitelné, a i když se mi tvorba kapely zamlouvala, tak vlastně i pro mě. Vesměs se totiž jednalo o sbírku postupů připomínajících MGŁA, občas INQUISITION a našlo by se více jmen, které zmínit. Některé melodické postupy mi navíc přišly protivně power metalové a přál jsem si, aby se toho v budoucnu vyvarovala. I tak jsem si Portlanďany oblíbil. Nepadal jsem z jejich hudby na zadek, ale “Devoid of Light” jsem bral jako příjemné zlo, v němž se nacházely poměrně kvalitní skladatelské kreace.

Je zřejmé, že UADA do sebe sama opravdu více finančně investuje, už od pohledu. Možná, leč tohle skutečně nerad píši, a většinou s tím nesouhlasím, se kapela veze na celé té moderní vlně. Ono to tím skutečně zavání, když se podíváme na velmi neopatrně podobné prvky výše zmíněných kapel. Vesměs se jedná o „black metal pro děti“, na druhou stranu mě “Cult of a Dying Sun” neuvěřitelně baví, i když mám hodně co vytýkat. Tak celkově ale přemýšlím, jakou úlohu v tom hraje kvalitní marketing, protože poprvé za život mám u některé z kapel skutečně pocit, že hudba neodpovídá pozornosti, jíž se interpretovi dostává.

“Cult of a Dying Sun” navazuje přesně tam, kde skončilo “Devoid of Light”, jen jej rozvíjí do dálav krajin portlandské divočiny, a to se všemi klady i zbytečnými neduhy, přání tedy nesplněno. Novinka doslova chrlí geniální melodické riffy, které v rychlých pasážích upoutají svojí dravostí, přičemž nabídnou melodie, jež si okamžitě zapamatujete. Tah na branku, živelná síla, temnota. V tomto případě je však UADA zase o krok blíže k tomu, znít jako polská veličina MGŁA. Ale až takovou mírou, že máte pocit, jako byste poslouchali její, zcela upřímně, horší verzi.

Zároveň se UADA ještě více otevřela vnějším vlivům, které však boří jinak tvrdé hradby temné atmosféry. Ve snaze se zalíbit co nejvíce posluchačům, vsakuje jako houba hned několik stylů, jako jsou thrash a death metal (tohle se ještě dá unést, i když bych se bez toho obešel), ale co nepochopím, jsou až power metalové vlezlé kytarové postupy, které nejen, že zní vesele, čímž narušují snahu najít ve zvuku písní kus black metalové duše, ale navíc mi z nich místy skřípou zuby. Náznaky byly již na debutu, na “Cult of a Dying Sun” se jedná o ještě větší paskvil. Je to škoda, protože UADA vyloženě umí skvěle hrát, komponovat, ale ve snaze svézt se na vlně zájmu popírá sebe sama a snaží se zahrát na notu co nejvíce posluchačům, což vede k hudební schizofrenii, a díky až okatému kopírování MGŁA ke ztrátě vlastní muzikantské identity.

V podstatě každá skladba obsahuje vše, co jsem chválil i kritizoval, přičemž některé pasáže zní vyloženě jako “happy black metal”. Největším pozitivem jsou vokály, které jsou zajímavé ve všech svých odstínech. Například v úvodní “The Purging Fire” uslyšíte v překvapivě nathrashované pasáži hrubě uřvaný křik. “Snakes & Vultures” zase vypasovala depresivní vytí, linoucí se z chladných a mlhovinou hlazených skalisek tamní přírody, kde sídlí melancholie. Jen mi k tomu nesedí podklad. CD si nejvíce pouštím kvůli poslednímu songu “Mirrors”. Leč jde o největší kopírku polských kolegů, ty riffy spolu s fanatickými vokály jsou tak mocné, že písni prostě nemohu odolat. Možná mi také vadí jednotvárný zvuk, který je na hranici s umělostí, ale v rychlých sypanicích má solidní sílu a energii, přičemž jde vše geniálně slyšet, naprosto vyváženě a myslím, že na LP musí jít o lahůdku. To se dostáváme zase k jedné jediné myšlence, proč UADA nevsadí na větší spád a rychlost? Slušelo by to kapele daleko více, i zvolené produkci.

“Cult of a Dying Sun” je album stejné jako debut, ale rozpíná se do dálek skladatelských možností, kterých kapela ke své škodě hojně využívá. Je to spíše schizofrenní hudba, na které jde slyšet, že skupina buď neví, co chce hrát, nebo se chce zalíbit co nejširšímu publiku. Díky tomu zní UADA místy spíše jako „happy black metal“. Některé pasáže lezou na nervy svým až power metalovým vyzněním, a v poslední řadě zní UADA jako horší variace MGŁA, což vede ke ztrátě kapelní identity. I tak se na desce nachází pár opravdu mocných pasáží, díky kterým si album dovedu užít, ale občas při poslechu skřípu zuby či vypínám vnímání.