ULCERATE hrají prostě technický death metal. Tak s tímto tvrzením by jste udělali velkou chybu. Ano, ULCERATE  sice hrají technický death metal, avšak dokázali ho přetransformovat naprosto po svém. GORGUTS + OBSCURA? Možná. GORGUTS + BEYOND CREATION? Ne. Prostě ULCERATE. Ona novozélandská scéna se vyznačuje náročností kompozic a obecně těžkou stravitelností muziky samotné. Ulcerate to dokazují i na nové fošně s názvem "The Shrines of Paralysis". Avšak samotná hudba právě na novém albu se ukazuje být malinko stravitelnější, než na předchozím "Vermis". Co ovšem znamená slovo "stravitelnější" v mikrokosmu, jaký si kolem sebe tvoří trojice Novozélanďanů? ULCERATE  tvoří muziku po svém a tak jsou pro mnoho posluchačů tvrdým oříškem.

Muzika ULCERATE  je stále studená, plná disharmonií jím vlastním. Hned od úvodní "Abrogation" jsou Ulcerate jasně rozpoznatelní a kdyby jste mě vzbudili ve 3 ráno, hned by mi bylo jasné, co že mi to pouštíte za kapelu. Takové vlastnosti si na uskupeních podobného ražení velice cením. Hned, jak tedy s první skladbou rozpoznáte Ulcerate se všemi jejich ingrediencemi, tak na vás čeká maličko jinačí zvuk, než na předchozím "Vermis". Vůbec neříkám, že je to změna zásadní, to určitě ne. Jen se prostě zdá muzika Ulcerate čitelnější a není to až taková tryzna, jako na těžkotonážním "Vermis" . I přes to..

Po prvním poslechu jsem věděl, že toto bude opět dlouhá cesta a že plné ocenění takového díla si vyžádá hodně poslechů a strávených společných chvilek. Ano, "Shrines of Paralysis" vás možná při několikerých pokusech o prokousání se tímto dílem prostě sežere a vyplivne naprosto rozemleté. ULCERATE mají svůj svět, kam jen tak nikoho nepustí a je jen na vás, jestli si zvyknete trávit hodiny v naprosto studeném a neprostupném světě. Skladby mají svou hloubku a především atmosféru. Ona úvodní "Abrogation" je vlastně nejkratší a nejjednodušší skladbou na albu. Hned ze začátku na vás zaútočí salva bicích, neprostupných kytar a hlubokého vokálu mistra Kellanda. Ovšem skladba má na poměry ULCERATE "pouhých" 5 minut a je vcelku přímočará. Dál už je to těžší cesta.. Skladby se pohybují okolo 8 minut a to je, věřte, hodně náročná zkouška.  "Yield To Naught" a "There are no Saviours" vám dají vydechnout pouze v klidnějších pasážích, kterých je zde vcelku dost, a které si s atmosférou pohrávají opravdu výborně. Přechody do rychlejšího tempa, kde exceluje především Jamie Saint Meras za bicími jsou výstavní. Jestli tohle Meras dá s takovou neuvěřitelnou přesností a kadencí i na živo, tak to teda klobouk dolů. Koneckonců se o tom budeme moci přesvědčit na příštím ročníku Brutal Assaultu. Jejich zařazení na soupisku mi udělalo obrovskou radost a..(teď mě nebijte) z hudební stránky se na ně těším více, než na Emperor. Škoda, že kytary tolik nepronikají na povrch, jelikož když už se tak při občasných výjezdech stane, tak nemám námitek.

Vrcholy alba ovšem přichází, dle mého, až po krátkém intermezzu v podobě "Bow to Spite", která přímo navazuje na opravdový skvost v podobě "Chasms of Fire", která nás v první části skladby vrátí o krok nazpět k za"doom"anějšímu "Vermis" . Skladba se táhne, plíží, zatímco vy hledáte poslední střípky naděje, které už jsou stejně někde hluboko v podzemí. U šnečího tempa ovšem nezůstane, i tak vás rozemele.. a to dost důkladně. Další skladbu "Extinguished Light" otevírá naprosto, ale naprosto skvostný riff. Pro mě jeden z nejlepších momentů celého alba. Ony ty kytary jsou zde slyšitelné velice důkladně a to kvituji, jelikož, jak už jsem naznačil, kytary na celku moc na povrch nevylézají. Kytary tvoří spíše jakési pomyslné hradby, které upevňuje neuvěřitelně technická hra Merase. Tudíž právě ve skladbě " Extinguished Light" za kytary palec nahoru.

ULCERATE kolem sebe tedy i v roce 2016 plivají studenou a hnusnou atmosféru, avšak tak skvěle zvládnutou v hudebním provedení, že já slintám blahem. Ať už se jedná o "sypací" pasáže, či pomalá a trýznivá tempa, Ulcerate budou znít vždy skvěle a hlavně budou znít autenticky.