Popravdě, docela dlouhou dobu jsem nebyl na black metalové akci, která by mě nadchla nadstandardně. Není to tak dlouho, co jsem viděl TAAKE s BÖLZER, nebo v létě rakouskou akvizici KRINGA. Nesmím zapomenout na MARDUK s VALKYRJA a ARCHGOAT. Všechno to byly skvělé koncerty, ale mnohdy překvapí právě scéna, ležící mimo pohledy většiny.

Chimera Black Night a její druhé pokračování na Nové Chmelnici odstartovali našinci NAURRAKAR. Říkal jsem si, že jsem kapelu viděl v poslední době vícekrát a že jsem jí již přesycen. Nakonec jsem si set NAURRAKAR užil v porovnání s předchozími sety nejvíce. Kapela měla totiž dost dobrý zvuk, opravdu lepší než například v Modré Vopici, kde jsem je viděl nepříliš dlouhou dobu předtím. Užil jsem si veškeré melodie riffů, svojí výrazností definující podobu každé skladby, misantropickou náladu a rychlé, přesné bicí údery bubeníka. To jsou znaky NAURRAKAR, díky kterým mě především starší tvorba velmi baví. Naživo vše krásně vynikalo. Lidí bylo v sále zatím pomálu, ale dalo se to očekávat s brzkým startem večera - NAURRAKAR započali set v 16:00 (doom/deathoví SOMNUS AETERNUS nedorazili kvůli poruše auta).

Jako druzí vystoupili plzeňští SÓL, které jsem měl tu čest viděl v krátkém čase několikrát a vždy jsem si jejich set náležité užil. Tak tomu bylo i tentokrát. Maskami odosobnělá kapela mě opět dovedla strhnout do stinných koutů mé mysli. Depresivní výkřiky a vytí zpěváka se drásaly přes temné kytarové “harmonie”. Tak jak je u SÓL zvykem, se také často zvolnilo v melancholicky rockové plutí prázdnotou. Mimochodem, bubeník kapely dokonale kontrastoval svojí vizáží ke zbytku černooděnců bílou maskou a stejně tak bílým hábitem.

Tribute to URGEHAL na moment vrátili na pódium ducha kultovní smečky URGEHAL. Jménu klasiky dělají pánové čest. Koncert mě velmi bavil svojí energičností a rock 'n' rollovou dravostí. Zvuk bych si dovedl představit s volume níže, ale ani zdaleka to nebyl takový extrém, jako v případě následujících kapel. Ničivá energie, dávná rebelie a plivání na moderní postupy. Zde měla místo jen původní nekompromisnost norské scény. Po všech čertech divoká záležitost.

Tou první hvězdou byla finská PAARA, pohybující se žánrovým rozpětím někde na území norských black metalových hvozdů a finských folkových jezírek. Kapelu mám rád, především poslední nahrávku “Rittii”, z níž zazněla skvostná hitovka “Suon sydän” s příjemně zpěvným refrénem. PAARA se k nám vyjadřovala zasněným doomováním šmrnclým chladným vánkem folkových nápěvů kytaristy Zvartuse a vypravěčstvím temných severských příběhů s black metalovým hřměním. Platila za nejmelodičtější a nejpomalejší kapelu večera, což přidalo na rozmanitosti soupisky účinkujících. Osobně se mi dynamika nálad a temp velmi zamlouvala, stejně jako projev zpěvačky Natalie Koskinen (SHAPE OF DESPAIR), která působila jako temná a chladná finská víla. Podle mého by si zasloužila více prostoru.

Norský projekt Thomase Eriksena MORK mě donutil zapomenout na všechny předchozí black metalové koncerty, jaké jsem v posledních několika měsících zažil. Dokonce i TAAKE byli smeteni silnými severskými větry. Bestiální vizáž a projev aktérů z Norska působil natolik energicky a přitom ďábelsky, že si nepamatuji, kdy mě klasický black metal bavil až takhle moc. Norští raraši nás doslova předávkovali energií klasického, ale poutavě zahraného black metalu, který měl místy opravdu velmi výraznou melodiku, doslova nutící k pohybu pod pódiem. Překvapili čisté zpěvy, které svým vyzněním tvořily folklórní atmosféru dávných vikingů. Skål! Studené větry se zvedly a bohové uctili.

IMPERIUM DEKADENZ, atmosferici z Německa, pro mě byli headlinerem Chimera Black Night, nakonec ale šlo o největší zklamání večera. I když se muzikanti na pódiu snažili, účinek jejich majestátní atmosféry se nedostavil. Ono to atmosféru vlastně vůbec nemělo, stejně jako byla postrádána energie a živelnost, což odpovídalo i chladnějšímu přijetí přihlížejících. Je možné, že viníkem byl zvuk, neboť kytaristé a jejich za srdce chytající melodie nebyly absolutně vůbec slyšet a kytary zněly spíše jako hlučný bordel. Nakonec IMPERIUM DEKADENZ přetahovali se dvěma přídavky, ty se však míjeli účinkem zrovna tak. Nakonec šlo o únavný koncert.

Bohužel, zvuk se nepovedl ani DARKEND z Itálie. Těch jsem kdysi viděl v pražském Fatalu, kde mě omámili hluboce pohlcujícím a hypnotickým mysticismem, ale tentokrát se atmosféra moc nepovedla. Ne jen, že bylo v klubu téměř prázdno, protože návštěvníci akce potřebovali stihnout dopravu (kapela také docela dlouho zvučila), ale zvuk byl natolik přehulený, že jakékoli okultní samply a košaté orchestrace s výraznými a dynamicky se prolínajícími melodiemi kytaristů nebyly ke slyšení. Místy se ztrácel také vokál charismatického frontmana, zejména když šeptal nebo volil potišší polohy. Jeho projev se za ty roky od mého prvního setkání s DARKEND nezměnil. Pomalé pohyby po pódiu se zaklínajícími gesty působil se svým vizuálem (spletené vlasy do copánků linoucí se podél bestiálního líčení) působivě. Tohle představení mě mrzelo zejména proto, že jsem věděl, co ze sebe italští filosofové dovedou vydat za excelentní výkon.

Chimera Black Night vol.2 nabídla pestrou škálu black metalových podob, od punkové klasiky po atmosferické polohy, a fungovalo to báječně. O NAURRAKAR jsem toho v poslední době napsal už dost, avšak tentokrát mě jejich koncert bavil nejvíce v porovnáním s dřívějšími sety. Kapela vychytala skvělý zvuk, možná to bylo i mým naladěním, každopádně poctivá porce misantropie a post-apokalyptických scénářů. SÓL zahráli na depresivnější notu, opět jsem byl vnitřně zmuchlán jako kus papíru a rozšlapán na podlaze. Tribute to URGEHAL udělali čest jménu URGEHAL s rock 'n' rollovým black metalem s nádechem dávné revolty staré éry. Pravověrně podané skladby legendární kapely. PAARA jako nejpomalejší a nejzádumanější kapela večera obstála a naopak překvapila krystalickým zvukem, v němž se jako severský vánek linuly křehké melodie a folklórové popěvky proháněné black metalovým mračením zpěváka Jukky Pihlajaniemiho. M​ORK byli bestiální, opravdu zlí a přitom dokázali svůj black metal podat s instrumentální pestrostí a zábavností. Jednoduchá, ale hezky podaná černota, se kterou jsem zapomněl i na hvězdné TAAKE. Dvojice kapel, která večer uzavírala a na něž jsem se těšil nejvíce, se bohužel minula účinkem díky nepovedenému zvuku. IMPERIUM DEKADENZ postrádali vše ze své ohromující atmosféry a skvostných kosmických melodií, kopáky bicích a slévající se hlomození nečitelných kytar zase pohřbilo samply a místy i zpěv u DARKEND, kteří hráli již pro téměř prázdný klub.

Za udělení akreditace děkujeme agentuře Chimera Black Production.

FOTO: Slávka Virdzeková | Absinthia Photography