Zhruba jednou za rok. Asi tak často do Brna zavítají kapely mající status metalové legendy, která pomáhala vytvářet některý z jeho subžánrů. Letos na takovou formaci moravští metalfans čekali zhruba půl roku. Na začátku července totiž do brněnského SONO Centra zavítali švédští IN FLAMES.
Tihle průkopníci melodického death metalu si Brno vybrali pro start svého letošního turné. A i když se z jejich tvorby postupně vytratila ona smrtonosnost, ze svého kultovního postavení seveřané nic neztratili. A samozřejmě ani z popularity. Té naopak příklonem k větší melodičnosti a modernosti ještě přibylo. A tak bylo ve středu 4. července v SONO Centru pěkně živo.

Jako předkapelu s sebou IN FLAMES přivezli izraelskou alternativně metalovou smečku WALKWAYS. Přiznávám, že to bylo mé první seznámení s touhle bandou. A hodně vydařené. Pánové vtrhli na pódium s velkou dávkou energie a svým hudebním projevem, připomínajícím místy legendární SYSTEM OF A DOWN, postupně strhli většinu diváků. Od začátku pořádně řádili a bylo vidět, že si chtějí svou půlhodinu opravdu užít. A oslovit i nové posluchače. Podařilo se jim to dokonale. Svým mixem agresivity a melodiky stoprocentně zabodovali. A když zhruba po půlhodině odcházeli z pódia, zpíval s nimi celý kotel a tleskal celý sál.

Poté už přišel čas na hlavní hvězdu večera. IN FLAMES spustili přesně v půl desáté a vzali to pěkně zostra. Hned zkraje do diváků pustili starší kousky „My Sweet Shadow“ a „Pinball Map“, které vytáhli ze čtrnáct let staré desky „Soundtrack to Your Escape“ a z ještě o čtyři roky vousatější „Clayman“. V tu chvíli bylo jasné, že všechny čeká pěkná jízda. Většina fanoušků tak brzy odložila mobily, které vyletěly nad hlavy spolu s prvními kytarovými tóny, a místo natáčení se bavila. Ne že by tedy tu a tam mobilní focení nekazilo výhled, ale přece jen spousta lidí raději vnímala ostré kytarové riffy, nabroušený zpěv Anderse Fridéna nebo přesné bicí bubeníka Tannera Wayna, který s IN FLAMES na turné vyrazil.

Postupem času samozřejmě došlo i na novější kousky jako „Paralyzed“, „Deliver Us“ nebo „The Truth“, celý set byl ale prošpikovaný staršími songy typu „Cloud Connected“, „Only for the Weak“ či třeba „Take this Life“. Vzpomínání bohužel skončilo u alba „Clayman“. A tak se fanoušci tvrdších skladeb z doby „The Jester Race“ nedočkali. Nutno říct, že většině lidí to nevadilo. Připravenou směs nových i prozrálejších songů totiž IN FLAMES servírovali nejen s energií, ale i s úsměvem. A tak, až na poněkud pomalejší část uprostřed setu, koncert parádně odsýpal.  Od úvodní „My Sweet Shadow“ až po závěrečnou „The End“.

Osobně přitom oceňuji ještě jednu věc. Závěr koncertu se obešel bez zbytečného hraní si na neustálé odchody a vytleskávání. Nekonal se tedy žádný útěk už po hodině setu, kdy by se kapela nechala dlouhé minuty vytleskávat, aby přidala dva tři songy navíc. Nic takového. Prostě hodina a půl metalu, bez zbytečných cavyků, řečí a divadel.

FOTO: Martin Mayer