Již jedenácté pokračování Panzer Storm Festu se dá pro pořadatele označit za přelomové. MARDUK jsou bezesporu největším interpretem, jakého pozvali, s čímž šly ruku v ruce pořadatelské výzvy, tedy organizace.

Obavy byly již od začátku ohledně toho, zda se všichni nasardinkujeme do prostoru Hospody Pod Kopcem, kde se konal například festival Phantoms of Pilsen. Lístky byly vyprodány, zájem o akci byl obrovský. Inu, byla to obrovská tlačenice, především na WC se nedalo dostat, tudíž jsem chodil bočním východem v sále ven. Dostat se uličkami okolo merche a výčepu k hlavnímu vchodu se také nedalo. Musím však pochválit výkon pánů čepujících pivo, kteří byli dostatečně efektivní a předešli veškerým neúnosným frontám. Možná hrálo roli i to, že se v budově nacházela ještě hospoda a k výčepu se dalo dostat ze dvou stran. Chytře pořešené pro větší akce s více návštěvníky.

Panzer Storm Fest měli odstartovat tuzemští KRAAKE. Znepokojivé byly však rušivé zvuky linoucí se od pódia. Podivné chrčení a přehulená zvukovka daly vědět o tom, že produkce nejspíš nebude úplně ideální. I když bylo chrčení zažehnáno, zvuk byl opravdu příliš přehulený a hlavně přebasovaný, tudíž se mnohdy tvořil spíše bordel.
KRAAKE však zahráli příjemně. Pravověrný black metal, vyprávějící o samotě severu, linoucí se v bestiálních tvarech a barvách. Koncert bavil po celou dobu díky povedeným riffům (celkem výrazné postupy), skvělým vokálům, které z klasických skřeků přecházely až k tísnivějším a depresivnějším polohám, z nichž sálala ona odtažitost od lidských mas, a také díky snaze vnést ony severské vlivy do své tvorby skrze folklórní prvky. Bavily mě skočnější skladby s vybrnkávanými melodiemi a havraním skřekem. Duch severu z hudby KRAAKE dýchal opravdu chladně.

SEKHMET jsem viděl již nespočetněkrát a začal jsem jimi být přesycen i přesto, že jsou jejich koncerty vždy pořádným rouhačstvím. Tentokrát došlo ke změně na postu vokalisty. Do řad kapely se pouze jako host na Panzer Storm Fest vrátil Lord Aegir, aby nahradil Agarese, a bez jakékoliv epické show se spustilo opravdové a primitivní peklo.
SEKHMET působili animálně, surově a bestiálně. Půl hodiny stínání hlav a kuchání střev ostrými riffy a smyslu zbavenými vokály, to byl koncert! Zvuk sice nebyl v rovině, přebasování bylo neustále přítomno, ale nebránilo v užívání si poctivé práce hudebníků. Přitom mě zasáhla nostalgie, vzpomněl jsem si na své začátky se SEKHMET, na chvíle nadšení tímto jménem. Nebylo potřeba žádného ohně a divadla, za kapelu hovořila pravověrná, technicky skvěle odehraná hudba a opravdový přednes hudebníků. Nekompromisní a zvrácené zároveň!

STORTREGN ve mně vyvolali spíše rozporuplné pocity. Na jedné straně skvělá zpěvačka, jejíž agresivní skřeky s brutálním growlem otřásaly klubem, na straně druhé nesourodost vlivů a špatný zvuk, v němž se ztrácely mnohé vyhrávky a melodické postupy, převážně tedy v blackových smrštích. Občas kapela dala vzpomenout na melodický death i thrash, což nejsou mé krevní žánry, plus nějaké ty moderní postupy. Kdyby skupina vsadila na agresivní, přímočarý black/death, učinila by lépe. Veselé melodeathové vyhrávky mi nedělaly příliš dobře. Každopádně, STORTREGN potenciál mají, když na sobě zapracují.

ATTIC z Německa jsem musel při jejich rituálu opustit, neboť přes hezký, mystický vizuál (svícny, pláště a kápě), jsem nedokázal poslouchat uječený a veselý heavy metal. Není to hudba, která by mě bavila a naplňovala. Instrumentálně nic extra, vokál mi trhal uši. Němci mohli potěšit fanoušky old-school heavy metalu, kteří museli mít žně. Já jsem necítil onu okultní atmosféru. Když occult a ne black, tak například doomové ABYSMAL GRIEF, z nichž se line skutečný smrad hniloby, smrti a vůně kadidla, to si dám líbit. Tento zážitek mi nebyl příjemný.

Švédskou VALKYRJA jsem viděl dvakrát - na festivalu Hell Fast Attack a poté v Brně. Na oba koncerty vzpomínám jako na hluboký zážitek. Z velké části za to mohl již dávno odešedší frontman Andreas Lind, jehož naprosto fanatický, smyslů zbavený přednes dělal s výrazem kapely divy. Nyní, k mému překvapení, se mikrofonu ujal kytarista S. Wizen.
A jak jsem čekal, původní zlo v podobě Linda odešlo a vzalo si s sebou právě ten žhnoucí plamen vášnivého fanatismu. VALKYRJA zahrála instrumentálně na jedničku. Švédská škola riffů a melodiky s temnou atmosférou, ale ne příliš výrazným vokálem, nepřinášejícím žádnou hodnotu navíc. Uhlíky pekla vyhasly, ohně zeslábly a původní zlo bylo zapomenuto. Švédi mají venku album "Throne Ablaze", jež jsem ještě neslyšel, ale v živém podání si ke mně našly cestu stejně spíše songy z předchozích dvou desek.

Smrt a lámání kostí. Tak bych mohl shrnout koncert finských ďáblů ARCHGOAT. Zmalovaná trojice stínala hlavy křesťanským vepřům jdoucím na porážku dřevorubeckými riffy a drtivými bicími, jejichž kopáky na hrudi duněly jako beranidlo. Lord Angelslayer byl skutečným misantropem, působícím odtažitě a ve stylu “fuck all”, což přidávalo na hmatatelně zlé atmosféře. Rychlé tlučení do rozžhaveného železa bylo prokládáno pomalými pohřebními pasážemi, v nichž byli přítomni pohřbeni zaživa hluboko do země. Roztrhán na kusy a předhozen havranům jsem byl romantickou "Grand Luciferian Theophany", jejíž drtivou rytmiku zbožňuji, především pak mezihru s odříkávanými slovy “Hail Satan, Hail Lucifer”. Primitivní, zvířecí a o to více zabijácké, ostatně stejně jako nová deska "The Luciferian Crawn".

„Panzer Division Marduk!“ - tímto výkřikem započala nemilosrdná palba švédské legendy se skladbami ze stejně tak legendárního alba. MARDUK působili i přes již nějakou chvíli trvající turné čerstvě, což se podepisovalo na jejich výkonu. Koncert si sami užívali a do natřískaného sálu nastříleli náboje z celé diskografie. Náboje průrazné, rozsévající ničivou spoušť. Zvuk byl o dost lepší než u předchozích kapel. Šlo znát, že si kapela přivezla svého zvukaře. Především se mi líbila basa, která dokonale plnila prostor svými vyhrávkami. I když jsem měl pocit, že se zvuk zlepšoval už od VALKYRJA, nebo jsem ohluchl, protože v uchu mi bodalo ještě den po Panzeru.
Mrzí mě, že nedošlo na více skladeb z alb "Victoria", "Frontschwein" a třeba "Wormwood", no a takové "Serpent Sermon" bylo úplně opomenuto. Na druhou stranu si přišli na své jak vyznavači tvorby aktuální, tak té původní. Morgan sázel klasicky mardukovské riffy, Mortuus byl chladný misantrop, jak se sluší a patří, přitom se ale dovedl odvázat a vyburcovat dav k běsnění. Nejvíce mě potěšily skladby "The Blond Beast" a "Werewolf" - otevřeně přiznávám, že i když mám rád i starší tvorbu, poslední desky jsou pro mě vrcholem současného black metalu staré školy.

Můj první Panzer Storm Fest, pro pořadatele vrcholový, byl tedy zvládnutým řemeslem. MARDUK byli pro mě premiérou, kapela se na pódiu ukázala ve formě a se zabijáckým zápalem odehrála průřez diskografií. Skladby byly odprezentovány snad ještě rychleji než na studiovkách, obdivuji tedy především Widigse, že takovou palbu dokázal umlátit.
ARCHGOAT nás pohřbili zaživa v drtivých rytmech s bestiálními, na dřeň osekanými “romantickými zpívánkami” v čele s Lordem Angelslayer, který působil jako skutečný misantrop se vším všudy. Pro mě vrchol večera.
STORTREGN ve svých řadách hýčkají skvělou zpěvačku, která svým výkonem zastínila samotné skladby. A český support doplatil na zabasovaný zvuk nejvíce, ale hudebně určitě nezaostával.

Za udělení akreditace děkujeme Beheritovi z pořadatelského teamu.