Na programu nedělního večera bylo pět špiček prog metalu, z toho rovnou tři domácí hudební želízka. Za místo konání této hudební akce byl zvolen krytý amfiteátr v krásném parku. Zhruba tři tisíce návštěvníků zaplnily téměř celý prostor, v tomto upršeném a chladném srpnovém dnu.

První na scénu nastoupili LION SHEPHERD. Jelikož jsem neslyšela celé vystoupení, nemůžu je úplně soudit. Hrají směs progresivního rocku s orientálními prvky.

O půl šesté přišli na pódium BLINDEAD. Loni vydali album „Ascension”, ze kterého se v ten večer nejvíce prezentovali. Pro mě je naprosto geniální skladbou „Wastelands“ a slyšet jí na živo bylo neuvěřitelné. Nový zpěvák Piotr Pieza mi hlasově velmi sedí, není vůbec třeba, aby komunikoval jinak s publikem než svým hudební projevem. Perfektní, dokonalé a stačí pak pouze odejít a publikum může zůstat strnule stát. Atmosféru BLINDEAD mám ráda na všech albech a měla jsem obavy, aby jim to nepokazil zvukař. Oproti několika letům zpátky, kdy jsem je viděla na Brutal Assaultu a kde pro mě byli jednou divnou zvukovou koulí, tady všechno šlapalo jak hodinky: klávesy a kytary, vše dotvářející basa a bubny. Moje melancholické já se jenom tiše třepotalo a málem se rozpadlo na prach…

Během vystoupení SÓLSTAFIR jsem se šla podívat na merch a nechci říct, že to byla chyba, ale Addi nejenže se pokaždé zlepšuje, co se týká čistoty zpěvu, nicméně při čem ale mrazilo nejednoho přítomného návštěvníka byla slova, jež Addi řekl před skladbou „Necrologue“. Ta byla napsána pro jejich kamaráda, který si před deseti lety vzal život a velmi ve zkratce řečeno Addi vyzval všechny, kdo znají někoho, jenž má problémy s alkoholem, prášky, deprese nebo cokoliv takového dalšího, aby jsme se o ně starali a dotyční věděli, že tady nejsou sami. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak ta naše metalová komunita umí držet při sobě. Po hudební stránce to byl průřez hlavně starší tvorbou a např. "Fjara" je už v živém repertoáru zaběhaná klasika. Závěr patřil „Goddess of the Ages“, jenž na mě vždy působí tak že téměř přestanu dýchat a mám chuť se nechat strhnout studeným islandským proudem někam až na dno moře.

A konečně krátce po deváté večerní přišli, mnou tak netrpělivě očekávání - RIVERSIDE! Za klávesy stojí věčně usměvavý Michał Łapaj a při „Caterpillar And The Barbed Wire“ mám právě díky němu pocit, že se vznáším společně s motýli v nějakém chrámu. Zpěvák Mariusz Duda je příkladem velmi kreativního hudebníka, který si se svým hlasem může hrát, jak se mu absolutně zachce. Jejich hudební projev je na živo dokonalý a přitom tak energicky se převalující, improvizují během vystoupení a obrovskou pochvalu musí dostat člověk, co se jim stará o světla. Každou vteřinou přesně načasované na tom správném místě. Profesionalita, vášeň, radost, emoce všeho druhu a hlavně příští rok by jsme se měli dočkat pokračování studiové tvorby. Jsem strašně ráda, že jsem konečně mohla vidět RIVERSIDE na živo a ještě v jejich domácím prostředí, Mariusz naprosto skvěle komunikuje s fanoušky a ti na něho parádně reagují. Celý amfiteátr se po jejich vystoupení zvedl a dlouho, opravdu dlouho tleskal ve stoje. Takhle prosím vypadá národní poklad, na něhož jsou obyvatele Polska právem hrdí!

Hlavním tahákem byli švédští OPETH. Jelikož jsem byla unešená z RIVERSIDE nějak jsem se do začátku vystoupení neuměla plně vžít a první dvě skladby tak nějak unikli mé pozornosti („Sorceress“ a „Ghost of Perdition“). Mikael je pověstný svým suchým humorem a v tento večer sršel jedním vtipem za druhým. Ten, kdo se nechce smířit s jejich součastnou studiovou tvorbou, si alespoň tady přišel na své. Z aktuální desky zahráli akorát „Sorceress“ a pak se nořili hluboko do minulosti a závěr patřil krásné „Deliverance“, kde se ukázal duch OPETH ve všech podobách.

Celý hudební večer provázel nadstandardně dobrý zvuk, báječná atmosféra a skvělí lidé. Opravdu tady jsem si uvědomila, co to znamená, že hudba nemá hranic a jsme jedna velká rocková/metalová rodina. Závěr noci a začátek brzkého rána patřil toulání se po Varšavě a čekáním na vlak. Být dvacet čtyři hodin vzhůru stálo opravdu zato a neskutečně mě tenhle hudební zážitek nabil. Bylo to dovršení nálad a emocí, které jsem si týden před tím přivezla z Brutal Assaultu.