STEVEN WILSON zpívající, ležící, stojící, klečící a chtělo by se mi napsat snad i nahý, ale ne, jenom bosý. Bůh prog rocku otevřel fanouškům živě svůj svět nekonečných možností! Již po vydání své poslední sólové desky „To The Bone“ (2017) oznámil, že turné musí připravit hlavně po vizuální stránce, jež má být nejlepší, co zatím měl. Proto byla prodleva mezi realizací a samotným koncertováním téměř půl roku. Pokud byste zavřeli oči a chtěli vnímat jenom hudbu, přišli byste tak o půlku dojmů. Na poloprůhledné oponě se během několika skladeb promítaly různé vizualizace a ne jinak tomu bylo i na plátně za kapelou. Pro každou píseň byli zvolené jiná světla. Vše následně dostalo jiný, nový rozměr.

Že se opravdu jedná o velké jméno ve světě hudby, svědčí i množství vyprodaných show na této šňůře. Nejinak tomu bylo i v polském Zabrze. Již v prosinci jste oficiálně nesehnali lístek. Koncert se udál ve větším kulturním domě, kde jak asi tušíte, byli místa pouze k sezení. Pro mě nová zkušenost a nevím, jestli úplně pozitivní, ale zase jsem měla svůj flek v první řadě jistý, tak co si stěžuji…

Tříhodinové vystoupení, které začalo v osm, bylo jednou velkou hudební prog a místy i psychedelickou onanií. STEVEN WILSON nahmatal můj progový bod G. V tento večer vystřídal několik kytar. Skvěle reagoval na odezvy a dotazy z publika. Sympatické je, že nehraje věci pouze ze své sólové kariéry, ale zařadil i něco od PORCUPINE TREE, např.: „The Creator Has a Mastertape, Lazarus nebo Heartattack in a Layby“. Po úvodní „Nowhere Now“ řekl, že chce, ať vzájemně vnímáme vibrace, které vysílá on k nám, a on bude vnímat ty naše.

Vystoupení bylo rozděleno na dvě části. V první více prezentoval aktuální nahrávku „To The Bone“. Po hodině hraní následovala asi patnáctiminutová pauza. Druhá část přinesla celkem dvanáct skladeb hlavně z jeho dřívější hudební éry. Než skupina začala hrát „Permanating“, řekl SW, že je to jeho jediná popová skladba a proto jí nebude hrát před sedícím publikem. Tudíž stand up and dance. ;)

Na dveřích u vchodů do sálu byly vylepeny zákazy fotografování a natáčení (kromě oficiálních akreditací). Avšak „Arriving Somewhere but Not Here“ si jeden fanoušek dost okatě natáčel na mobil. SW dohrál a podíval se na něho, začal hrozit, ukazovat prstem a řekl mu něco, po čem bych se já asi rozbrečela a propadla hanbou: „Co si fuck myslíš?! Sledoval jste tě celou dobu, jak fuck natáčíš moje vystoupení! Kvůli shit klipu na youtube! Užijte si teď moje vystoupení a vnímejte ho. Nebuďte jako japonští turisté…“ Neudělal to z pozice primadony, ale SW odevzdával publiku skvělý výkon a čekal plné soustřední i od něho. Jak je o něm známo, je to perfekcionista, který hudbě podřídil absolutně vše ve svém životě. A já s ním plně souhlasím, neskutečně mě obecně štvou lidé, co stojí v první řadě a místo aby si užili koncert, celou dobu mají před obličejem mobil. Popravdě, i když se díváte na youtube a vidíte záznam události, kde jste byli, ten prvotní pocit to prostě nenahradí.

Píšu SW, ale za ním stojí hudebníci, kteří jsou mu tou oporou, rozumí si na pódiu i pouhými gesty a posunky. Za klávesy Adam Holman, na basu Nick Beggs a za bubny Craig Blundell. Velice příjemní lidé, kteří bez prodlení po ukončení koncertu přišli do předsálí mezi fanoušky. Poté, co jsem viděla sílu živého vystoupení SW, dostala pro mě jeho hudba jinou dynamiku. Jednoznačně to byl kouzelný večer a zážitek na celý život. Tolik blažených výrazů najednou jsem už dlouho nespatřila. Be prog my friends!

Setlist:

Nowhere Now
Pariah
Home Invasion
Regret #9
The Creator Has a Mastertape
Refuge
People Who Eat Darkness
Ancestral

Arriving Somewhere but Not Here
Permanating
Song of I
Lazarus
Detonation
The Same Asylum as Before
Heartattack in a Layby
Vermillioncore
Sleep Together
Even Less
Harmony Korine
The Raven That Refused to Sing

Za použité fotografie děkuji SilesianFoto.