Pouhé dva roky utekly od poslední desky "Nocturnal Misery" tachovských NEUROTIC MACHINERY, než na nás seslali drtivou nálož osmi promakaných kousků koncepční novinky "A Loathsome Aberration". 

Hned ze startu ovšem varuji náročnější posluchače před pouštěním alba skrze službu Spotify, kde celý zvuk ztrácí trochu jak na kvalitě, tak na hutné a zádumčivé atmosféře a kýžený "wow" efekt se prostě hned ze startu nedostaví. Pokud si nechcete zkazit poslech, sáhněte rovnou po originálních CD a LP, kde kvalita bombasticky vyleze ven a posadí vás na zadek.
Pro změnu pár pozitivních zpráv: Mrkněte na parádní cover a najdete pár zásadních rozdílů oproti předchozímu albu. Zaprvé, Neurotici mají nové logo! O re-design se postaral sám Christophe Szpajdel (Moonspell, Borknagar, Emperor, Aborted aj. ) Zadruhé, další investice padla na ponurou malbu plnou deformovaných těl, jak je maluje pouze italský malíř Paolo Girardi (Haunted Shores, Stortregn aj.), takže digital art ustoupil starší škole. Zatřetí, deska vychází pod hlavičkou Bizarre Leprous Production Romana Poláčka. Ostatní se zase tolik nezměnilo.

Otvírací brána "Aberration" se sice trochu táhne jak fronta na eskalátorech v pražském metru, ale při přímém sledování toho, v čem si libují bicí, si tuhle táhlou projížďku přes monotónní kytarové riffy necháte vlastně líbit. Zádumčivost a emoční vakuum otvíráku sedí.
Když si vokály převezmou pozornost, přidávám plusové body za skvělou srozumitelnost veškerého textu. A protože si je píše Honza Pilík, to jest jeden z těch dvou milých pánů s mikrofonem v ruce, ví se, jak všechny temné volné verše prodat tak, aby zasáhly do černého. Mrkněte hned na druhou věc "Insanity", kde ono šílenství vyznívá obzvláště uvěřitelně. A znovu, výborná práce Martina Bárty za bicími, no a konečně se nám rozparádily i ty vytoužené technické kytary, na kterých charisma Neuroticů stojí. 

Odlehčená "Particles" si prozatím zabírá žezlo těch písní, které je rozhodně nutné zahrát naživo a které strhávají davy k pořádnému řádění. Hezky pěkně! Po řevu "One step closer to lose my identity" přichází výborné kytarové sólo spolu s decentně zasazenou linkou saxofonu Tomáše Sticha. Nasazuji svou "true metal" zkřivenou grimasu spokojenosti, protože tady je výkon opět světový a příjemně propracovaný do posledního detailu.
Tempo se mírní a čtvrtá píseň "Self Suppressed" nabízí zase něco nového a to vstup ženského zpěvu Johanky Kropáčové s výborně znělým přednesem a přesto jemným post-metalovým feelingem odlehčující předchozí těžké kompozice. Skoro jsem čekala, že vedle sebe kontrastně postaví pořádný řev a jemnost ženské vokální linky, ale místo toho jsem velice mile překvapena, že deathové vokály uberou na síle a nechají vyniknout melodie přenášející mysl daleko, uvolňující předchozí napětí. Kouzelná balada je vskutku vítaným zpestřením, i takto uprostřed alba. A je mi téměř jasné, že jestli se teď výrazně zpomalilo, přijde vzápětí nádech a ponoření se do pořádné hloubky mohutného a technicky náročného, new-wave melodického progresivního death-metalu tak, jak jej máme u NEUROTIC rádi.
 

A je tomu tak, "Delusion" na chvíli zastaví činnost srdce a pak se rozjede na plné obrátky. Moje neklidné prsty na rukou i na nohou simulují hru několika nástrojů naráz a zcela ponořená do smršti riffů a úderů paliček medituji se zavřenýma očima nad precizní souhrou. Také pomyslně vytrhuji žezlo z rukou "Particles" a předávám jej písni "Delusion" za komplexnost ve výrazu reflektující jak tvrdost a deathovou zběsilost, tak melodickou melancholii, ze které báječně vyznívá práce baskytary posilující hutnost a celistvost celé písně. Po několikátém poslechu ve smyčce si také říkám, že všechny ty kytary jsou tady sice skvělé a dělají, co mají, ale bez pardonu - bicí jsou zde brutálně dobře zakomponované a spolu se zmíněnou baskytarou zkrátka vynikají nade vše.
Své favority už mám, teď je čas představit zbytek alba.

"Blame", naštvaný bráška "Insanity" se nám pěkně ostře a temně zlobí. Pro změnu zde mají hlavní slovo kytary a ty se vyžívají v djentově laděném tech-deathu. Okolo refrénů jakoby ukazuje prstíkem na zvuk definující MESHUGGAH, ale u něj nezůstane a nabídne toho mnohem více. Nenalézám nic, co by narušilo plynulý poslech a návaznost jednotlivých témat. Slyším jen vyladěnou hru a nářez, co povede davy a napoví tempem a intenzitou, co pod tím pódiem jakože mají dělat.
S navazující "Insomnia" přichází čas si užít taky více poloh obou vokálů Ondry i Jana a infikovat atmosféru zkaženými souzvuky (v dobrém slova smyslu), díky nimž působí Insomnia ještě více maladicky, nezkroceně a urvaně z řetězu. Je to rozhodně hodně silný a slibný, progresivní kousek, nikoliv nedomrlá a nedotažená věc, co se s přivřením oka dá zařadit na konec alba. Takhle Neurotici zkrátka nehrají.

Zbývá jen posunout ucho k závěrečné "Transcendental", výstupní kontrole pro všechny nástroje, jestli dovedou všechny na znamení začít hrát to nejlepší, co dovedou. Nestabilní, divoká a tím i příjemně osvěžující poslední píseň alba dokazuje, jak skvěle jsou Neurotici sehraní a vyvážení, jak si vzájemně poskytují prostor a správný timing na albu, a tím na něm vydávají to nejlepší z nejlepšího ve správné míře. Zároveň se v této poslední písni loučí s dalším, byť krátkým sólem pro saxofon. Pokud někdo stále pochybuje, zda tento nástroj do metalu patří, pak ano, rozhodně patří. Akorát jej musí kapela (obecně) i dobře prodat publiku, a to zrovna NEUROTIC MACHINERY dovedou.
Celkově jsem velice mile překvapena z toho, co pro nás přichystali, a jen potvrzuji jejich profesionální vyzrálost a jim vlastní sílící charisma.