Že by se dali na funeral doom? To mi hned blesklo hlavou při úvodních tónech posledního počinu "Medusa" od britských PARADISE LOST. Návrat ke kořenům prvotních nahrávek je víc než jasný a pánům v letech tenhle zasmušilý háv po čertech sluší. Nemůžu říct, že celé album je jednoposlechová záležitost, spíš jsem byla ze začátku dosti nejistá, jestli je dokážu přijmout v této syrové podobě, protkané navíc death metalovými vlivy… i když k aktuálnímu zvuku inklinovali již na předchozím "The Plague Within" (2015).

O proměnlivosti jejich tvorby by se dalo diskutovat donekonečna, ale jako u jiných kapel (např. OPETH) mi to přijde naprosto zbytečné.  Prostě to takto aktuálně cítí a před nikým si nemusí na nic hrát.  Vysokou kvalitu svých desek drží již hodně dlouho.

"Medusa" vás donutí procítit bolest. Doomová nálada sálá z každého tónu. Díky Nickově vokálu začínajícího u melodického zpěvu přecházející v nekompromisní growl, který se opírá o Gregovy kytarové riffy podpořené ještě o dost výrazné bubny. Skladba "Frozen Illusion" ze stejnojmenného dema (1989) dostala nový háv v podobě bonusu. Čirá naštvanost a špína zůstává.

Pravdou je, že jsem si celé album zamilovala. Postupným objevováním a dáváním šancí se vzájemně poznat. Nejedná se o náhle vzplanutí, ale podlehnutí nadpozemskému charismatu. "Medusa" je vystavěné na pevných základech žánru, kterého jsou PARADISE LOST jedním ze zakladatelů a oni právě vztyčili další pevný pilíř.