Zakládající člen PORCUPINE TREE STEVEN WILSON se již několik let věnuje své sólové kariéře. Svou domovskou kapelu momentálně nechává spát, i když v některých rozhovorech připustil, že ho to možná jednou zase zpátky k nim přitáhne, a tuhle kultovní kapelu oživí. To nechme však časům budoucím...
Aktuální verze STEVEN WILSON 2017 se vám načte při zadání hesla "To The Bone". Už při zveřejnění prvního singlu "Pariah" a zároveň duetu se zpěvačkou Ninet Tayeb, jsme si mohli uvědomit, že stylově bude album velmi jiné než předchozí dva roky staré "Hand. Cannot. Erase.". A tuto domněnku jenom potvrdila druhá ukázka, asi o měsíc později nazvaná "Song Of I" s napínavým "bondovským" nádechem. Pokud by jste na desce vnímali pouze hudební složku, bude se vám tady zdát více méně všechno veselé, ozářené sluncem a na pohodu. Podíváte-li se na texty, rychle změníte názor: „… jsem unavený z mého upadajícího zdraví, jsem unavený ze všech a to včetně mě...“. Tím nechci říct, že při poslechu alba na mě padala deprese, ale donutí vás k zamyšlení. Pokud se tedy rozhodnete ponořit do hloubky, víc než trochu vám "To The Bone" zamíchá pocity. Nicméně jsem se během poslechu celého alba vlastně dobře bavila, a Wilsonův záměr nahrát popové album, tak jak chápe a cítí pop on, vyšlo myslím víc než na výbornou (za pop považuje např. THE BEATLES, Kate Bush).
Album začíná energickou skladbou "To The Bone" a já v ní cítím esenci jeho oblíbených Pink Floyd. Větší část alba pak utíká v rychlejším sledu. Čistě instrumentální části, které se na předchozí nahrávce hojně vyskytovaly, tady úplně chybí. Vyčnívající skladbou, v kolekci jedenácti písní je "Permanating". Pozitivita a radost, kapací z každého slova a tónu přebarví jakýkoliv šedivý den a zvedne náladu. Nefalšované rockové sólo si užijeme ve skladbě "Detonation". Pominuli bonusy (ty také stojí za poslech) závěr patří "Song Of Unborn". Tady si vychutnejte Wilsonovo nadání pro komponování pomalu gradujících skladeb, postupně tón po tónu.
Hostující zpěvačka Ninet Tayeb svým chraplavým hlasem v několik skladbách (např. "People Who Eat The Darkness") dolaďuje Wilsonovu jemnost. Za utahanou a pro mě nezáživnou považuji skladbu "Blank Tapes". Ani po několikátém poslechu jí neumím nijak uchopit, a na desce bych se bez ní obešla.
STEVEN WILSON si předčasně nadělil skvělý dárek k padesátinám. Uspokojení těch co sledují jeho sólovou kariéru již delší dobu je na obou stranách a věřím, že další léta bude mít stejně plodná a úspěšná.
