Jsou věci, které jsou docela běžné. Jako když DESTRUCTION nahrají novou desku. A stejně tak jsou věci, které jsou dost výjimečné. Jako když DESTRUCTION nahrají desku ve víc než tříčlenné sestavě. A právě takový úkaz se objevil letos.

Poprvé v tomto století (a poprvé od Schmierova návratu do kapely) tahle německá parta připravila novou placku jakožto čtyřčlenná formace. Tradiční trojice se totiž rozrostla o nového kytaristu Damira Eskiće. A aby změn nebylo málo, bubeníka Vaavera nahradil Kanaďan Randy Black, kterého můžete znát například z ANNIHILATOR nebo PRIMAL FEAR. Dost pádné důvody k tomu, aby byl člověk zvědavý, jak se tyhle přemety na kapele projeví. Že to nebude ke škodě, ukazuje hned první a zároveň titulní skladba. Úvodní nástup bicích velí ke zteči a ukazuje, že Randy Black do téhle party pasuje jako zadek na hrnec. Jsou to právě jeho bicích, které skladbě dominují a táhnou ji stále kupředu. A to i přesto, že „Born To Perish“ nechybí ani další ingredience typické pro DESTRUCTION - tedy precizně odměřené riffy a agresivní Schmierův vokál. Oba tyto prvky se ještě výrazněji dostávají ke slovu hned v následující „Inspired by Death“. Zejména naštvaný Schmierův štěkot ukazuje, že s novou sestavou jako by tahle parta dostala novou energii.

Podobně se dá mluvit taky o dalších skladbách. Kombinace naštvaného vokálu, který jako léty odzkoušený mučicí nástroj své oběti drásá a trhá na kousky, perfektně odměřených a nabroušených riffů, řezavých svižných sól a naprosto dokonalé bicí artilerie dává dohromady nesmírně účinnou zbraň, jejíž efekt ještě zvyšují přímočaré a chytlavé refrény. Pánové evidentně přesně vědí, jak postupovat a s rutinou mistrů popravčích přesně dávkují jednotlivé ingredience. Jen je škoda, že se tohohle osvědčeného receptu DESTRUCTION drží až příliš. Albu tak chybí moment překvapení. Zjemnění, které by dalo výrazněji vyniknout agresivitě zbylých skladeb. Anebo naopak ještě větší zrychlení a přitvrzení, díky kterému by „Born To Perish“ patřičně vygradovalo. A i když vyzkoušené destrukční postupy v některých skladbách fungují téměř dokonale (kromě už zmíněných to platí třeba pro „We Breed Evil“), jinde jsou až příliš rutinní.

Přesto vás tahle placka určitě nezklame a po jejím poslechu brzy dostanete chuť dát si tuhle jízdu znovu. I když se asi nezbavíte pocitu, že by to mohlo být ještě lepší.