O tom, že Irové GOD IS AN ASTRONAUT dokázali vdechnout život překrásným instrumentálním skladbám, není naprostých pochyb. Jako fanoušci jsme byli zvyklí na melancholii i radost interpretovanou skrze hudební nástroje. Naživo patří k absolutně fantastickým kapelám, kdy rozskáčou vše živé pod pódiem. Ale po zhlédnutí prvního klipu „Epitaph“ (stejnojmenného alba), jenž je nejen svým názvem smutný, ale především hudební ale i vizuální složkou dost depresivní. Jsem si říkala: „Sakra, cože?!“ Bratři Kinsellové vyjádřili touto deskou smutek nad smrtí sedmiletého synovce. Tudíž je absolutně zbytečné srovnávat aktuální počin s jakýmkoliv předchozím.

Nejsou zde žádné tanečky kolem, příprava posluchače, rovnou na vás vyvane jeden velký smutek. Ten je trpělivým průvodcem po celou dobu desky, neopouští vás - neustále ledově dýchá na zátylek. Kytary začínají obvykle jemným nástupem až mohutně vygradují a vše podtrhuje basa, jež náladu celého alba ještě více umocňuje. Např. v „Seance Room“ přesně takhle hrábnou do strun. Největší prostor k vyjádření dostanou klávesy v „Winter Dusk/Awakening“, kdy jsou téměř do poloviny dominantním prvkem. I když je na „Epitaph“ sedm skladeb a celková délka je něco málo přes čtyřicet minut (tudíž to není nijak zvlášť dlouhá nahrávka), každá píseň si vytvoří vlastní mini svět. Dokáží existovat vedle sebe a navzájem se nerušit či nepřebíjet.

Poté, co dozní poslední tóny, si asi nebudete jistí, zda tohle chcete absolvovat znovu. Přiznám se, že neumím úplně oddělit řekněme nějakou profesní nezaujatost a vnitřní osobní pocity. Při jednom poslechu mi bylo až fyzicky zle a to se mám za celkem otřepanou osobu, kterou život už taky v podobném tématu této desky nakopal… Nu, zkuste sami posoudit. Ovšem jako pocta milované osůbce je toto album tím vrcholem, tím co mohli oni sami udělat a jak ho uchovat na vždy.