Po předlouhém nahrávání nám Rosa Nocturna představuje své nové album – Za Hradbami Času. V současné době je kapela projekt jednoho muže - Tondy „Gabriela“ Bučka, který si pozval hosty, kteří mu pomohli dotvořit toto jeho dílo. Album čítá 11 skladeb a slibuje 50 minut hudby na vlnách symphonic i power metalu. První písnička na nic nečeká a rovnou nabízí zpěv a první riffy. Je to píseň Vím, co jsi zač, která byla uvedena jako druhý singl před vydáním alba. Hlavní zpěvačka – Viktorie Surmová - se zhostila na albu hlavního zpěvu a i doprovodných vokálů, i když o ty tu rozhodně nouze nebude. Škoda jen, že u takhle první energické písničky není více rozveden text, jelikož některé sloky se opakují, což si myslím je trochu na škodu. Prostřední část písně je krásně rozvedena do vyhrávek různých nástrojů, od kytary, po flétny až k houslím. Mohla však být o něco kratší, jelikož jen tato vyhrávka zabírá polovinu písně. Druhá píseň jsou Krkavci, což je podle mě jeden z vrcholů alba. Originální rytmus, spousta různých hlasů hostů, mnohohlasé refrény, působivý text. Na této písni konkrétně pracovalo 9 vokalistů a jeden hostující hudebník, což je ve výsledku hodně cítit, neboť každý jeden host do písně dal svou vlastní pro něj typickou stopu, která celé písni dodá v každém okamžiku jiný směr. Celá píseň opravdu vypráví příběh tak silně, až člověk nestíhá vnímat, co vše za těch pár minut slyšel, a posledních 40 vteřin je něco opravdu neskutečného – všech 10 hlasů spolu ve dvou různých textových i melodických linkách. Rozhodně je tato píseň na víc než jen jeden poslech! Třetí nastupuje Síla vítězství, což je jedna ze tří písní, kde nemá Viktorie ve zpěvu prim, ale je doplněna jiným hlavním mužským vokálem, který uslyšíte v refrénech a mezihře, na rozdíl od Viktorie, která zpívá sloky. Od půlky píseň krásně graduje, kde nastává finále v refrénu, kde se opět setkává několikero hlasů ve velikém rozsahu všech přítomných. Čtvrtý kousek jest O lásce, o válce a o krvi, a je to druhá píseň s jiným hlavním hlasem – tentokrát se o to postarala Ereis Rayann. Jsou tu však ještě dvě netypické věci a to je cimbál s klarinetem, které často na albech neslyšíme. V různých slokách pak Ereisu podpoří svými vokály i Pavel „Spars“ Vrabec. Krásná souhra všech hudebníků i vokalistů dělá tuto píseň opravdu dojemnou, jelikož člověk najednou skočí do dob minulých, a text ho zavede opravdu do dob bojů a válek, což i silně podpoří akustické nástroje, které jsem již zmínil výše, spolu navíc s houslemi. Po broušení kosy přichází Alegorie Smrti – rychlá přímá skladba, nové rejstříky klávesových nástrojů, hodně jsou zde kladeny důrazy na zařezávání nástrojů. Možná teď naposled je krásná pomalá skladba, která připomíná starší tvorbu Rosy Nocturny. Jemný ženský vokál doplňují v refrénech housle a píšťaly, které navozují působivý dojem klidné zpěvné balady. Poslední refrény jsou zdvojené, a krásně píseň povyšují o úroveň výš, avšak zde jsem čekal trochu větší odhodlání ve vokálech nebo vyhrávce kytar, které mi zde chybí. Intermissum určitě potěší všechny fanoušky, kteří mají rádi filmové či videoherní soundtracky, jelikož tato instrumentální skladba se nese přesně na těchto vlnách. Stačí zavřít oči a skoro až slyšíte prvky, které byste mohli slyšet i u světových skladatelů filmových melodií – ať už jde o klavír ve spojení s houslovým orchestrem, flétnami, či tvrdými kytarami. Kdo má rád zastřenější až skoro thrashové vokály, ten si pochutná na Prachu Králů, kterého se zhostil Dawey Janík – hlavní zpěvák této skladby. Rychlá svižná skladba s mnoha technickými prvky, jediný tvrdší dojem písně lehce snižují trumpety v refrénu, kterých je tam na můj osobní vkus až moc, stále však musím poznamenat, že se jedná o jednu z nejlepších písní alba. Celé album uzavírá Dimitto tibi – píseň v latině, a mohu poznamenat, že je to opravdu to nejlepší na závěr – nic tvrdšího na albu nenaleznete. Ženský vokál je podpořen jak klasickými vokály, tak i silným growlem, to celé položeno do technických a riffových kytar, které dokreslují k latině výborně se hodící kostelní varhany. Opravdový silný závěr alba.

Za Hradbami Času dohrálo – pocity jsou rozporuplné. Poslední skladba je tak silná, že pomalu zapomínám, co jsem poslouchal už na začátku. Každopádně vím, že i když byla poslední skladba silná a nebyla sama, našly se i momenty, kdy jsem se lehce nudil u asi dvou skladeb, což ale má asi každý z nás u každého alba. Důležité je, že pro mě osobně jako posluchače výborné a chytlavé skladby dominují (a to hodně) nad těmi, kde jsem nebyl až tolik osloven. Od předchozích alb kapely Rosy Nocturny je vidět jasný postup vpřed, ba skoro skok. Nezbývá než čekat na další album a uvidíme, zdali tento vzestup bude pokračovat.