Pro fanoušky mýty opředené minulosti a pohanské mystiky představoval koncert norsko-dánsko-německého uskupení HEILUNG nejspíše událost roku. Ačkoliv novodobí šamani představili své potemnělé rytmy a ansámbl rozličných nástrojů včetně těch kostěných již na letošním Basinfirefestu, pražské Forum Karlín hlásilo téměř vyprodáno. Není divu; nejenže se jednalo o o rok odložený koncert z důvodů nám všem zřejmých, ale také proto, že tato experimentální folková formace nabývá raketově na popularitě mezi různorodým posluchačstvem.

Brány Fora Karlín se pro návštěvníky otevřely v 19:00, tedy přesně hodinu před zahájením vystoupení LILI REFRAIN, kterou si HEILUNG vybrali jako svého hosta. Tou dobou již stála před branami klubu dlouhá fronta nedočkavých fanoušků, mnozí z nich čekali oděni v tématických kostýmech či dokonce rituálním oděvu. LILI REFRAIN se letos již v Praze ohřála v dubnu, a to v Modré Vopici.

Italská multitinstrumentalistka má na svém kontě již 5 studiových alb, přičemž z nejnovějšího Mana zazněl pouze song Travellers, který byl pro mě osobně vyvrcholením jejího vystoupení. LILI vystupovala po celou dobu sama a střídavě se věnovala nahrávání úderných perkusí, aby nahrávku následně namixovala a nechala puštěnou ve smyčce, zatímco věnovala pozornost obsluze elektrické kytary, přičemž nechyběly ani téměř metalové riffy. To vše za výrazného vokálního doprovodu. Synchronizace, s jakou se věnovala několika činnostem najednou, je na jednu stranu obdivuhodná, avšak mnohdy jsem si říkala, zda by neprospěla také přítomnost doprovodných muzikantů pro lepší dynamiku vystoupení.
Navzdory tomu jsem však přesvědčená, že si HEILUNG vybrali LILI REFRAIN coby „opening act“ velmi dobře a tato talentovaná umělkyně zůstane v hledáčku řady návštěvníků, včetně těch, které dosud její tvorba míjela (což byl ostatně i můj případ).
 

Postrádalo-li vystoupení LILI pódiovou dynamiku, to samé nelze rozhodně říci o HEILUNG, do nichž se soustředila většina očekávání večera. Často jsem se setkávala s názorem, že v jejich případě nejde ani tak o koncert, jako spíše o rituál. Tomu nahrává skutečnost, že skupina složená z muzikantů i doprovodných tanečníků a performerů zahájila svůj návrat do bájné minulosti na pódiu řádným rituálním očištěním místa i všech vystupujících. Už jen z důvodu, že se na pódiu objevily dohromady téměř dvě desítky osob v různých rolích, nevnímám HEILUNG pouze jako těleso hudební, ale spíše jako skupinu umělecké „performance“, kde hudba hraje pouze jednu ze složek, byť podstatně důležitou.

Jakmile byla očista u konce, zazněl signální roh a za moment se již za vydatné podpory fanoušků linul sálem galdr neboli písňové provolání 24 run staršího futharku v podobě opusu In Maidjan. Na výčet jednotlivých run navázalo vlčí zavytí a vzývání nejvyššího boha severské mytologie, Ódina, jeho všemožnými heiti neboli přezdívkami prostřednictvím skladby Alfadhirhaiti. Následující Krigsgaldr ačkoliv jest písní bojovou, přinesla s sebou i zamyšlení, které se nyní hodí více než jindy, totiž otázku, zda je cesta meče skutečně tou jedinou. Přehlídka bojovníků na pódiu však jako by svou přítomností jasně odpovídala na tuto nevyřčenou otázku, neb všichni podvědomě tušíme, jak to mnohdy chodí, a to jak ve světě bohů, tak ve světě lidí… Že boj není vždy vítězný nám ihned připomněla následující skladba svým výčtem jmen valkýr, které známe ze ság a eddických písní. Temnou část setlistu HEILUNG otevíraly runy staršího futharku a byly to opět runy, které ji také pomyslně uzavřely, tentokrát však 16 run futharku mladšího prostřednictvím podmanivého vokálu Marii Franz. Mám tím na mysli samozřejmě jednu z nejznámějších skladeb této formace, Norupo.
 

Následující Othan s výraznou smíšenou vokální linkou jako by přinesla nový vítr a obrátila pozornost od záležitostí bojových, čili fyzických, více do roviny duchovní. S písní Anoana, jež byla překvapivě jedinou z nového alba Drif, přišlo do momentálně zahloubaného publika definitivně světlo, a to i vizuálně. Na pódiu se totiž objevila projekce petroglyfů, jejichž záře kontrastovala s předchozí temnější atmosférou. Nyní je nutné poznamenat, že vizuální vjemy na pódiu, ať už kostýmy muzikantů, divadelně-rituální doprovodná vystoupení i projekce sice napomáhaly vytvoření té správné atmosféry, avšak občas člověk nestíhal všechny vjemy zpracovávat a jako by váhal, zda se v ten či onen moment zaměřit na linku hudební či spíše vizuální, anebo na určitý přesah celého vystoupení. Mnozí fanoušci protančili celý koncert, je tedy možné, že zapůsobila některá z prezentovaných zaklínání na publikum?

Že nás chtějí HEILUNG prostřednictvím téměř dvouhodinového výstupu dovést do určitého stavu transu, potvrdil i závěrečný opus Hamrer Hippyer, při kterém se za rytmického bubnování rozpoutal extatický tanec na pódiu i pod ním, kam seskočil i Kai Uwe Faust, a mě na moment napadlo, že jsem svědkem jakési šamanské diskotéky, a na mysl se mi vloudila myšlenka, jak moc se atmosféra v daném momentu blížila psytrancové párty, přičemž nechyběl ani crowd surfing performerů. Osobně jsem se však na ni stoprocentně naladit nemohla, neb jsem v průběhu koncertu natrefila na jedince, jenž až do upozornění nebyl ochoten respektovat můj osobní prostor…

Sečteno a podtrženo:
Zatímco LILI REFRAIN uvedla publikum do melancholické nálady v krátké půlhodince, HEILUNG předvedli téměř dvouhodinovou show, která účastníky akce provedla nejprve temnými zákoutími duše, přes její povzbuzení až ke stavu transu, a to nejen prostřednictvím hudby, ale i řady vizuálních podnětů.

Ačkoliv HEILUNG pracují s dobovými prameny, jako jsou hliněné destičky opatřené klínovým písmem či starohornoněmecký sakramentář z 10. století, jako etnolog se úplně neztotožňuji s populárním tvrzením, že se jedná o rekonstrukci historické hudby. Podle mého názoru můžeme hovořit spíše o procítěné interpretaci, jak mohla (ale taky nemusela) dávná hudba vypadat, přičemž není možné se z logiky věci úplně vyhnout určité míře romantizovaných představ. To však v žádném případě neubírá tomuto mezinárodnímu uskupení na hudebně-dramatických kvalitách.
Ostatně mýtická či romantizovaná historie je mnohdy přitažlivější než její skutečný obraz, a společnost má tendence se k ní obracet zejména v krizových dobách. Polemizování o současném stavu společnosti a světa necháme na uvážení každého čtenáře, každopádně je-li cílem HEILUNG vytrhnout posluchače z každodennosti reality 21. století do dob dávno minulých či mýtických, je tato mise splněna na jedničku, a to jak v případě studiových alb, tak i vystoupení v Praze. Že jsou to právě oni, kdo vytvářejí určitý trend v oblasti world music, je neoddiskutovatelné. V kombinaci se zodpovědným přístupem k historii (který některé žánrově podobné celky spíše postrádají) a vřelou, avšak nevtíravou komunikací s publikem se není čemu divit, že řady jejich fanoušků rostou a pražský koncert přilákal mezinárodní účast.

Lehce negativní tečkou na závěr však byla situace, jaká se rozpoutala v šatně ihned po skončení akce. Ačkoliv HEILUNG dohráli ve 22:50, mnozí se ke svým bundám dostali až po tři čtvrtě hodiny čekání, a to bohům žel bez nadsázky. V šatně panoval chaos, neb řada lístků s čísly z oděvů a batohů spadla a ve vestibulu a na schodech vznikla tlačenice. Organizaci šatny ze strany Fora Karlín považuji za těžce nezvládnutou a osobně si nepamatuju, že by v tomto klubu k podobné situaci v minulosti došlo.

Za udělení akreditace děkujeme agentuře Obscure Promotion.

FOTO: Kristýna S. / KupferKris_Foto
VIDEO: Ondřej Balý