Možná si řeknete, zda má vůbec smysl recenzovat nahrávku starou téměř osm let - navíc když se jedná o dílo, které by mělo být základem sbírky každého avantgardně-metalového fanatika. Odpověď je nasnadě – ano, smysl to má - právě proto, že La Masquerade Infernale je naprosto neoddiskutovatelnou součástí mezi milníky metalové historie. Album bylo nadčasové již v době svého vzniku a zůstává jím i v současnosti. Ti, kteří se s albem setkali, už ani nemusí číst dál, protože je jim nejspíš jasné v jakém duchu budu pokračovat. Ti druzí, jimž je recenze primárně určena, by měli vytrvat až do konce.

Arcturus (pojmenováni podle hvězdy nacházející se v souhvězdí Pastýře) vznikli na základě trosek deathmetalové kapely Mortem a v r.1990 vydali své první demo. Po singlu My Angel / Morax a EP Constellation, vznikla v r.1995 první plnohodnotná deska – klenot atmosfericko-symfonického blackmetalu nazvaný Aspera Hiems Symfonia – jakási předzvěst toho, co má následovat. A to, co následovalo, bylo vskutku famózní! La Masquerade Infernale – pekelná maškaráda. Sám název nejlépe vypovídá o tom, co se na desce odehrává. Neskutečná, paralyzující atmosféra - toť hlavní prvek probíhající celou deskou podobně, jako pověstná Ariadnina nit. Naleznete zde vše temné, co lidská psychika skrývá – smutek, zoufalství, samotu i bolest. Je zde také místo pro melancholii, zasněnost, smíření se s osudem. Instrumentální výkony asi netřeba komentovat – vše je dovedeno do precizní dokonalosti. Co také jiného čekat od osob, které vytvořily toto úchvatné album. Všechno jsou to persóny světové metalové scény – stačí si projít seznam kapel ve kterých jednotliví muzikanti působili nebo působí (Ulver, Borknagar, Mayhem, Covenant, Immortal, Satyricon a mnoho dalších). Po Aspera Hiems Symfonia, které bylo především blackmetalové, ukázali Arcturus světu, čeho jsou schopni. Výrazně ubylo zuřivosti; o to více však přibylo zasněnosti a barevnosti. I přesto, že se již nejedná o blackmetalové album, nahrávka působí temněji a místy i zlověstněji. Větší prostor dostaly i klávesové plochy. Kapela se uchýlila také ke značnému využití tehdy ještě moc nepoužívaných hudebních nástrojů (tedy co se týká metalového resortu). Flétna, klavír, viola, violoncello, a také nejrůznější počítačové samply – vše dostalo široký prostor a nahrávku výrazně obohatilo. Využití dvou vokálů, které se dost často překrývají je také bezchybné.

Všechny skladby jsou natolik propracované, že prostě nemá moc velký smysl je rozpitvávat. Přesto bych zmínil alespoň dvě z nich, díky nimž nejsnadněji pochopíte podstatu tohoto alba. Tou první je Ad Astra – téměř instrumentální kompozice se snad nejkrásnější atmosférou, kterou jsem v temně metalové muzice zažil. Ano, sem se skutečně hodí slůvko zažil. Tato úchvatná skladba si vás k sobě totiž přitáhne tak, že už od ní nebudete nikdy chtít pryč a budete si přát, aby trvala věčně. Tou druhou skladbou je The Chaos Path – věcička, díky níž nejlépe poznáte, co je to pekelná maškaráda. Klávesy ve spojitosti s Garmovým expresivním vokálem (který je zde mimořádně různorodý) a použitím trip-hopových prvků připomínají nejvíce ze všeho nějaký infernální kabaret. Vyzdvihl jsem pouze dvě skladby, ale vězte, že i zbylá šestice, je naprosto originální a nepopsatelná - každá je klenotem.

Pokud toto album ještě nemáte, a stále váháte, zda si ho pořídit, tak vezměte v úvahu, že jeho poslech se rovná třičtvrtěhodinovému rauši či orgasmu (každému dle jeho libosti). Jedno je ale jisté – jakmile jej dosáhnete, budete si přát, aby nikdy neskončil…