Obscure Promotion si pro datum 13. února 2019 zvolili koncert mimo metalový žánr. Koncert netradiční, nevšední a určený pro trošku odlišné spektrum posluchačů, leč hudba střihu ÁRSTÍĐIR přitahuje i některé posluchače kovové hudby. Osobně Islanďany nemám zatím tolik naposlouchané, cestu k těmto snílkům jsem našel teprve nedávno, ale i tak jsem jejich kouzlu docela podlehl, a koncert si náležitě užil.
Předpokládal jsem, že o skupinu jako ÁRSTÍĐIR nebude moc velký zájem, avšak Modrá Vopice byla solidně zaplněná, a to velmi zajímavými lidmi ve stylových svetrech, přírodními slečnami a ženami ve vší přirozenosti a pár hipstery. Samotný typ návštěvníků společně s interiérem Modré Vopice vytvořil pro kapelu atmosféru budící dojem nějaké chaty v horách či lesích, což jen narušovala přílišná světla směrem od baru a z boků. Tohle je bohužel neduh klubu, zvláště při atmosferických koncertech.

Křehkost koncertu byla narušována také ranami skla směrem od baru, což se na metalové veselici většinou ztratí. Samotný set započal jen s minimálním zpožděním a odstartoval skladbami z poslední nahrávky “Nivalis”. Překvapilo mě, jak byli Islanďané dokonale sehraní, co se trojhlasů týče. I přes minimalismus islandských alternativních folkařů bylo potěchou poslouchat opravdu precizně a procítěně odvedené zpěvy a kombinace smyčců čela a houslí. Mistrovstvím smyčcového dua a velmi citlivých zpěvů byla vykouzlena atmosféra, jež nás odnesla mimo ruch společnosti a jejího industriálního a materiálního podobenství, mimo hluk světa, a vytvořila pohodovou a přátelskou atmosféru. Ještě si představuji kamenný starý krb s plápolajícím ohněm a bylo by dokonáno.

Po krátké pauze se skupina vrátila a zahrála starší, méně hitové písně, které mě bavily překvapivě o trochu více. Je velice zvláštní, že mi poslední deska Nivalis imponuje nejvíce, přitom naživo jsem se při začátku vystoupení nějak nemohl na produkci naladit. Sice jsem si užíval zpěvy, housle a kytarové drobnůstky, ale naladit se na sto procent se mi nedařilo. V druhé polovině jsem byl ale pohlcen úplně. Možná to bylo tím, že jsem nebyl v tom pravém rozpoložení, a proto to trvalo. Možná to bylo i tím, že mi naživo sedla spíše atmosferičnost než hitovost. Ve druhé polovině setu totiž perlil především houslista, jevící se jako naprostý virtuóz a navíc mi přišlo, že ÁRSTÍĐIR kladli více důraz na dynamiku hlasitosti s tichem a dramatičtější pasáže. Ohlasy z řad přihlížejících byly více než pozitivní, Islanďané vypadali nadšeně, a tak nám naservírovali další dva přídavky. Koncert ještě zkrášlovalo přátelské a vstřícné chování hudebníků, kteří působili jako absolutní pohodáři, s nimiž by si člověk klidně i přiťukl pivem. Z klubu jsem tedy odcházel s pozitivním pocitem a spokojeností, že jsem si konečně zašel i na koncert trošku odlišného druhu.

ÁRSTÍĐIR nás svým kouzelným, přátelským a pohodově uvolněným koncertem přenesli do útulné chaty v horách a lesích s plápolajícím ohněm v krbu, alespoň takové pocity jsem z vystoupení měl, a přispívala tomu i Modrá Vopice, plná podobně stylizovaných lidí, jen ta světla mi kazila stoprocentní požitek. Uvolňující a sympatický koncert, který mě účinně odreagoval od všeho ruchu světa, vlastně i od hluku tvrdé muziky.

Za udělení akreditace děkujeme agentuře Obscure Promotion.