V sobotní zimní večer se v pražském Paláci Akropolis prolnuly dimenze a stěny reality byly rozervány na cáry. Večer však nepatřil jen švédské legendě post-metalu. Narvaný sál (bylo téměř vyprodáno) na začátku očarovala londýnská zpěvačka se dvěma živými hráči A.A.WILLIAMS.

A.A.WILLIAMS je na alternativní scéně rychle rostoucím jménem. Na svém kontě má pouze bezejmenné EP a nyní pracuje s Japonci MONO na společném minialbu, jehož prvním plodem k ochutnání je skladba “Exit in Darkness”. A.A.WILLIAMS konejšila elegantním tajemstvím a smutnou romantikou. Andělský zpěv sál zahalil do plačtivé nálady, přičemž skladby pomalu a plynule gradovaly z temného folku a písničkářství až k post-rockovým hlubinám zpěvaččiny duše. Kapela vytvořila introvertní a komorní atmosféru s úsporným osvětlením, byla to taková terapie smutkem.

BRUTUS jsou punkoví na deskách a pukoví byli i naživo. S písní “War” Belgičané odstartovali vysoce energickou a pozitivní nálož nespoutané nekultivovanosti v kultivovaném umění. A než člověk stačil po vyraženém dechu opět najít kyslík ve vzduchu, Stefanie už šíleně bušila do činelu a virblu a vyřvávala hitovku “Cemetery”. Škoda jen, že některé své party Stefanie nezvládala ve stoprocentním podání a místo elegantního klouzání z tónu do tónu často vystřelila jako láva z útrob sopky přímo směrem k maximálnímu křiku. Buď to bylo cílené, nebo jí dala hra na bicí i zpěv opravdu zabrat. Aplikovaný výraz je pro BRUTUS limitující, avšak v jejich jednoduché hudbě je obrovská síla, z níž naživo běhá mráz po zádech. A v jednoduchosti síla je! BRUTUS byli rychlí, emocionálně výbušní a plni hudebních kontrastů v rychlém sledu.

Za vřískání nervních kytar a podlahu podrývající base s drtivými rytmy bicích se z hlubin prázdnoty a zpoza dusivé stěny dýmu vynořila monumentální CULT OF LUNA. Perfekcionalistická manipulace mistrů loutkářů byla podporována halucinogenními světly a vlající plachty působily, jako bychom se ocitli mezi životem a smrtí. Dvojice bicích souprav na nás dopadala se vší ničivostí jako tíha nekonečného strachu, trojice kytar si podmaňovala zbytky lidskosti v supermasivních hlukových stěnách a řev Johannese Perssona animálně a odlidštěně trhal rozpadající se realitu.

Přes hodinu a půl trvající neúprosná intenzita a zvuková destrukce v prvních řadách brala dech až k neunesení této šílené tíhy. Zvolnění přišlo až s “Lights on the Hill” a “Passing Through”, kde mohly naše duše spočinout s loučením se se světlem života při melancholickém zpěvu kytaristy Fredrika Kihlberga. A celý ten zlý sen dovršila “The Fall”, jejíž závěrečná emotivní gradace naopak na lidskost vzpomenula. Jakoby zbloudilá duše opět našla svou schránku. A Persson si na závěr stoupl na aparát, vzhlížel k nám z výšin a za epického konce nastalo probuzení, probuzení z těžké hypnózy, při jejímž průběhu mohl člověk odcestovat skrze již neexistující zdi Paláce Akropolis. Skrze jakoukoliv hmotu. Na druhý břeh, tam, kam kráčejí mrtví. Daleko od chladu civilizace, od samoty v industriálním království. Do snových krajin skrze utrpení.

Za udělení akreditací děkujeme agentuře Obscure Promotion a vydavatelství Metal Blade Records.

FOTO: Martin Mayer (photographed in Wien)