ALCEST, skupina, jež kdysi zásadně ovlivnila můj hudební vkus, skupina, otevírající mé hudbou posedlé mysli brány k mnou neprobádaným žánrům, vystihujícím moji často melancholicky naladěnou povahu. Kapela, zakládající nový směr, který můžete znát pod názvy jako post-black metal nebo blackgaze. Díky nim jsem propadl kouzlu žánrů, s nimiž si duo Neige a Winterhalter pohrávalo, tedy krom post-blacku také post-rocku a sheogaze, ingredienci zásadně ovlivňující vkus těchto kdysi ortodoxních black metalistů, kteří roku 2001 vypustili na svět demo Tristesse hivernale, vyznačující se raw black metalovým řezáním do instrumentů, díky čemuž byste kapelu dle tohoto materiálu ani nepoznali. Díky Neigemu a jeho bubenickému společníkovi jsem si oblíbil i francouzský romantický, uchu lahodící jazyk, bez něhož by ALCEST nebyli ALCEST.

Každopádně rok 2001 nasměroval kapelníky ke zmíněným cítěním hudby pomocí EP Le Secret, od něhož se začala psát nová boční linie, směřující od temného syrového chladu směrem k atmosferickému romantickému pojetí hudby, značně rozšiřujícímu hranice a možnosti této vskutku dobře tvarované hmoty, jakou černý kov bezesporu je. Francouzské duo však vlivům zvenčí metalových hranic podléhalo více a více. Po deskách Souvenirs d'un autre monde a Écailles de lune, které jsou dodnes považovány za zásadní alba žánru, přišlo nepatrné zjemnění výrazu s rozporuplně přijatým materiálem Les voyages de l'âme a následný odklon od jakéhokoliv souznění s metalovou muzikou - Shelter, albem považovaným většinou fanoušků za propadák a naprostý odpad.

Tudíž nebylo zcela jasné, jakým směrem by se vlastně měl další nosič ubírat. Logické by bylo navázat na onen zvolený vývoj a pokračovat v jeho obrušování, ALCEST se však zachovali zcela opačně a je otázkou, zda tak učinili z momentálního rozpoložení svých skladatelských dovedností a myšlenek či proto, že zaznamenali těžký neúspěch s post-rockovým albem Shelter, ale když tak novinkové album Kodama poslouchám, nepůsobí nijak nuceně ani uměle, ale upřímně, silně a svěže, proto doufejme, že tak uskupení učinilo z vlastní touhy po metalovém soundu.

Již od první kompozice Kodama, uvádějící celé album do pohybu, mnou prostoupil pocit, jako kdybych byl... doma, někde kde to dobře znám a je mi tam opravdu dobře. ALCEST jsou konečně zpět a navracejí se ke svým nedávným kořenům, jenže se nekoná ani opakování sebe sama, nýbrž přesně opak, hudebníci představují čerstvé nápady znějící jako ALCEST 2016. Střední tempo úvodní skladby nabízí posluchači silné melodické zvukové rauše, na něž měla skupina vždycky neuvěřitelný talent. Neigeho vokální projev se zpod nástrojů line ještě snověji nežli dříve a uvězní vás do oparu mámení. Ale co potěší každého fanouška původní tvorby, je jistě Neigeho návrat k blackovým žaloskřekům, se kterým popravdě předčí většinu ortodoxně black metalových frontmanů na metalové scéně (měl by se opět angažovat v GLACIATION, k jejich tvorbě dokonale sedí a opět bychom si mohli vychutnat jeho temnější kouty hlasového nástroje, i když zde plnil úlohu spíše doprovodného bočního hlasu).

Projev frontmana je emotivní, ale na posluchače útočí snad ještě naléhavěji než na předchozích albech. Dvojka Eclosion nastavuje laťku ještě o level výše, opravdu nechápu, kde francouzští snílci vyhrabali tak perfektní melodické motivy, ale tato skladba je díky těmto zvoleným motivům opravdu výjimečná, přitom působí jako typičtí ALCEST, a v takovém duchu se line celá kolekce písní, bez sebemenšího zaváhání či slabšího momentu (i když první dvě písně mírně převyšují zbytek). Kodama působí “nečekaně” silnou atmosférou, je velice chytlavá a skladby mají nezměrný hitový potenciál, díky čemuž budou po dlouhou dobu obhajovat svoje místo na koncertních setlistech, ale zároveň je to dílo nejvíce ovlivněné blackem, myšleno při srovnáním s jakýmkoli starším počinem. Ne,jen že Neige nasazuje svůj hrubý vokál nepatrně častěji, ale rovněž některé riffy dávají vzpomenout na ostřejší podžánr, z něhož duo původně vycházelo (Je suis d'ailleurs). Díky tomuto rozpoložení sil tak materiál působí vyváženěji a vyzráleji, nabízí dospělý pohled na dospělé hudebníky, kterým se povedlo vyrovnat všechny v tvorbě užívající vlivy. Ale pozor, nečekejte chladnou syrovost ani v “extrémnějších” pasážích, vše je zasazené do atmosfericky romantické kulisy, vždy zdobící tvář ALCEST.

Kapitolou samou pro sebe je produkce. Díky ní totiž i přes důležitou pozici obhajující atmosferičnost a jemnost dostávají kompozice jakýsi drajv a průbojnost. Obsahují metalovou jiskru, jistě potěšující odpůrce “sladší” produkce předchozích dvou fošen, jak jsem ale zmínil výše, vše v rámci zvuku útvaru. Především bicí party si náležitě vychutnáte. Popravdě dlouho jsem neslyšel tak perfektně zvukově ošetřené bicí party, při jejichž poslechu jsem doslova v rauši, a tohle vše podtrhuje Winterhalterova typická hra, mající sílu především v technice, stavěné na detailech a hravosti, díky čemuž bubeník neupoutává přehnanou pozornost na své počínání a dokonale do celé skládanky zapadá, avšak vy tak i po vícero posleších nacházíte jeho drobné, poztrácené střípky detailních vychytávek a činelů.

ALCEST přinášejí nadprůměrné album, dospělejší než jeho předchůdci, a to především díky vyváženosti. Největší sílu však deska nabízí formou silné atmosféry a skvělých melodií, z kterýchžto doslova tryskají emoce podpořené grandiózní produkcí. Svoje místo si však bude muset materiál vydobýt postupem času, v němž dokáže svoji trvanlivost, jedinečnost a také to, že se může rovnat prvotně uctívaným počinům kapely. Pokud ne, nevadí, i tak Neige a Winterhealter vpustili do nepřipravených hlav fanoušků vysoce účinnou porci post-metalové romantiky, jejíž jistou kvalitu popřít nemůže snad nikdo.