Švédská legendární temnota DARK FUNERAL patří zrovna mezi ony rozpolcené spolky, rozdělující řady fanoušků do několika odlišných táborů, a může za to především pozvolný vývoj výrazu s postupně se navyšujíc slávou a komerčností (zde to myslím v dobrém slova smyslu). Vše ještě přiostřil odchod reprezentativní tváře kapely Emperora Magus Caligula, který kapelu opustil v roce 2010, tedy rok po nahrání Angelus Exuro pro Eternus, a na jeho pozici nastoupil nevýrazný a alespoň pro mě neznámý vokalista Nachtgarm. Upřímně, zpěvák moc valný dojem neudělal a jeho celkový projev i s vokálním přednesem opravdu zosobňoval slovo nevýrazný ve všech směrech, především ke kvalitám původního frontmana nedosahoval ani v nejmenším, a již v tomto období jsem se nové, budoucí tvorby docela bál.

Jeho však nahradil někdo, kdo se tvářil mnohem slibněji, někdo, kdo pochází z hlubokého a toho nejčernějšího zla mnou uctívaného, z kapely GRÁ. Heljarmadr je osobitý frontman, který vnesl naději do jinak ne zrovna pozitivního smýšlení ohledně pokračování této legendární švédské formace. Ono to totiž chtělo především nějaký ten posun vpřed, neboť poslední alba nebyla zrovna obecenstvem valně přijatá, čerstvý vítr do zvuku DARK FUNERAL byl tedy vítanou akvizicí. Před vydáním nové tvorby se nabízela otázka, jakým směrem se kapela postavená především okolo Lorda Ahrimana vydá? Zatímco první dvě fošny The Secrets of the Black Arts a Vobiscum Satanas se vyznačovaly bestiální primitivností, dnes uctívanou jako srdce švédského podzemí, od roku 2001 s albem Diabolis Interium započala cesta postupného vývoje směrem k větší techničnosti, čistotě a také jakési pestrosti, samozřejmě v rámci mezí tohoto žánru a jeho spíše klasické podoby.

Osobně mi nikdy zvolený směr nevadil a mohu s klidem vyřknout, že není alba této bandy, které by se mi nelíbilo, leč debut je i pro mě nepřekonatelné veledílo. Mnozí počínání muzikantů berou přesně opačným směrem a album od alba původní fandové přestávali kapelu sledovat, až vše vyvrcholilo právě nejkontroverznější nahrávkou Angelus Exuro pro Eternus, nabízející až moc velkou dávku čistoty, pro někoho možná až neúnosně umělou produkci, heavy metalové vlivy (kytarová sóla) a v celkovém měřítku více melodií, vstřícnost k větším masám a nenáročnému publiku.

Where Shadows Forever Reign je albem, nepřinášejícím kapele ostudu, ale také je kolekcí skladeb, nevyvolávajícím žádné větší pozdvižení. Úvod obstarává asi nejsilnější skladba, která má i své vizuální, poměrně zdařené dvojče - tedy klip (ale také moc počítačový, jediná výtka). Unchain My Soul je nejrychlejší skladbou alba, také má nejvydařenější nosnou melodii a frontmanův hlas zde působí nejagresivnějším dojmem, prostě bezhlavý štěkot jeho hrdla dodává šmrnc dravosti a jisté pekelnosti. S dalšími kompozicemi však velké nadšení opadá a síla DARK FUNERAL mírně chabne, i když ne natolik, abych mohl nosič označit za vyloženě špatný či nudný. Zprvu majestátní moc zvuku Where Shadows Forever Reign klesá především díky zvolenému výrazu, aplikovanému na většinu kompozic. Úvodní skladba se sice žene v kulometných dávkách, jak jsem zmínil, avšak další písně jsou převážně pomaleji stavěné, až na nějaké ty osamocené výjezdy samozřejmě.

Je to ale velká škoda, neboť deska poukazuje na nevyužitý potenciál, rychlejší skladby by Švédům slušely mnohem více. I tak vás ostatní kusy rozhodně nudit nebudou. Lord Ahriman desku naplnil uchu lahodícími riffy, především na nich je kvalita materiálu postavena. D.F. si na poměry klasického black metalu hrají s technikou a jejich snažení i zde nabízí množství detailů, zajímavých bicích přechodů a činelů, to vše je podtrženo špičkovou produkcí, která je sice čistotná, avšak řádně ostrá a vkusně vyvážená, nikoliv mdlá a nicotná jako na desce předchozí. Neočekávejte samply a už vůbec ne bohaté klávesové harmonie. Až na záhrobní zvony zaznamenané ve čtyřce As I Ascend vás budou poslechem doprovázet pouze zmíněné nástroje, naostřené jako nože určené k řezání hrdel všech svatých fanatiků.

Zapomeňte na latinu, mnozí dříve kapele vytýkali, že tento jazyk v případě DARK FUNERAL již disponuje spíše kýčem a ohraností, nyní stojí obnažení jen a pouze na svých instrumentech, bez příkras tohoto jinak krásného jazyka. Heljarmadr si jde svou vlastní cestou, kterou si razí svým vlastním zvoleným způsobem, na nic si nehraje, a že mu to celé lze uvěřit ještě více než původnímu fontmanovi. Navíc se i kvalitou hlasu rovná bývalému zpěvákovi, možná jej i dokonce předčí. Na vokálních partech Where Shadows Forever Reign dal svému hlasu volnost a jeho hranice se pohybují od agresivních skřeků až po hluboký, temný murmur, občasně přivolávající pocity death metalové hrobařské školy. Album uzavírá první vydaná klipovka Nail Them To The Cross, řadící se také mezi to kvalitnější na modravém, obalem připomínajícím první dvě desky ozdobeném albu (líbí se mi střídání silné melodiky a sypanic, tím pádem je tento kus nejvíce reprezentativním a směle jej doporučuji k prvotnímu poslechu pro ty, co albu prozatím nezkřížili cestu) a titulní song, jež nepřináší nic nečekaného, ale jako skladba k uzamčení poselství DARK FUNERAL jistě postačí a svůj účel rozhodně plní.

DARK FUNERAL přinášejí neurážející pocity z poslechu, nikoliv přelomové dílo, ale myslím si, že v tomto případě je na místě být skromný a být za to vděčný, bezmyšlenkovitě se ponořit do mrazivě znějících tónin, které by působily v svištivějších tempech ještě o kus lépe. Where Shadows Forever Reign je poctivé dílo, zahazující veškerý kýč, D.F. jím uctívají starou švédskou školu a tak deska zlákává všechny staromilce do svých prohnilých spárů. Právě tohle album by mohlo mít vliv jak na vyznavače novější tvorby, tak rovněž na ortodoxní zastánce debutového alba, a mohlo by koneckonců sjednotit fanoušky kapely.