Zavřete oči a nechte se zasnít, zavřete oči a nechte se unášet. Italy EYELESSIGHT jsem poprvé poznal při poslechu debutové desky “Mantra per sopravvivere inutilmente”, kterou jsem nedokázal doposlouchat do jejího konce, protože úmorná délka alba a absence zajímavějších nápadů činily z materiálu průměrnou nudu. I tak jsem ale vyčkával a EYELESSIGHT sledoval. Z nějakého důvodu jsem intuitivně vytušil, že se kapela, která je postavena okolo kytaristky a zpěvačky Kjiel a zpívajícího bubeníka HK, vytasí s něčím obstojnějším. 

A tak se skutečně stalo, v minulém roce totiž vyšla nahrávka “Athazagorafobia”, která smetla ze stolu veškeré přešlapy alba minulého. Stopáž přesahující jednu hodinu byla zkrácena na 45 minut. Album se může pyšnit vstřícnými nápady a přátelštější produkcí. “Athazagorafobia” je celkově více vstřícné směrem k posluchačům, což ale neznamená, že je to špatně - v tomto případě naopak. EYELESSIGHT totiž nelpí na depressive black metalu jako narkoman na heroinu, svá srdce dvojice otevřela i žánrům, jako je například shoegaze. 
Naslouchejte ozvěnám opuštěných nocí, plynoucích napříč nekonečnem. Zde se hraje na melancholii, nostalgii a ztrátu, ať už ztrátu své lásky, blízkých, nebo i sebe sama v bloudění všedním životem, který se opakuje v nekonečné smyčce... A ta se utahuje kolem krku pevněji a pevněji. “Athazagorafobia” není nuceně depresivní, kompozice jsou spíše posmutnělé s nádechem přitažlivé romantiky, kterou ve smutné poetice můžeme naleznout. Kjiel naříká, pláče, křičí... Z její kytary se linou zaslzené melodie, které vám zůstanou v paměti hodně dlouho. Album bych popsal jako snílkovství, ani pozitivní a ani negativní, prostě snílkovství. Jako když je člověk jiný, cítí se na světě sám a tento svět nechápe. Celé je to spíše jako takový tichý pláč. 

Pomalá tempa zde mají hlavní slovo, na sypačky se zde rozhodně nehraje. Depressive black metalové ozvěny křiků a kytarová vyjádření, místy připomínající například HYPOTHERMIA či DREARINESS, jsou kombinovány se shoegazovými pasážemi, které se nejčastěji objevují v podobě čistého zpěvu a výrazných melodií. Písničkovým momentům přidává na exkluzivitě i zvolený rodný jazyk, dávající písním zvláštní slunnou atmosféru i přesto, že nejde o pozitivní hudbu. V tyhle momenty znějí EYELESSIGHT ale asi nejvíce pozitivně, tedy v rámci žánru. Tak se například děje v úvodu “Monofobia”, která začíná pohádkovým zpěvem a chytlavým rytmem - celé to působí dojmem létání někde v oblacích mimo nám známou realitu. Surrealismus vlastní hlavy, uvěznění ve světě snílkovské mysli. Shoegaze ustává v tiché melodii jemného přejíždění po strunách a o své slovo si po chvíli říkají melodické riffy, které se činí především v refrénu. V něm je zdárně doprovází Kjiel svým naechovaným screamem, a tak tvoří působivou nosnou tvář celé kompozice. Skladbu bych se nebál označit jako potencionální žánrový hit.

“Athazagorafobia” může být společníkem při nočních procházkách, kdy člověk sleduje východ slunce a něco si přeje ve svém životě změnit, ale stále nic nepřichází. Je to povzdechnutí si nad opuštěností, která plyne nekonečností času a snění o šťastných dnech plných smíchu. Každá z písní je jasně definovaná určitými melodiemi a náladami, dohromady však tvoří ucelené atmosférické dílo, které přináší příjemný a nerušivý poslech.V současnosti je “Athazagorafobia” jednou z mála DSBM nahrávek, která mě opravdu baví. Může za to absence lpění na garážovém zvuku a nezabřednutí v hloupých šablonách 90. let. EYELESSIGHT nejsou ani old schoolem, ani modernou, a tak bych se nebál jejich vyjádření označit i jako post-black metal díky shoegaze nádechu. Vítejte v prostoru mimo čas a realitu!