Americké post/depressive black metalové hipstery GHOST BATH jsem měl rád díky nahrávce “Moonlover”, která nabídla trošku odlišný pohled na tento žánr. GHOST BATH sázeli na kontrast deprese a veselosti, díky čemuž zněla výsledná hudba jako soundtrack k pobytu v blázinci. Album tehdy vyšlo pod Northern Silence Productions, díky jeho kvalitám si však skupiny všimli giganti Nuclear Blast, což zavánělo průserem, no a ten se dostavil.

Všichni, kdo se zajímají rovněž o věci okolo muziky, ne jen o ni samotnou, vědí, že v případě Nuclear Blast jde o komerční značku, nebo spíše továrnu na peníze, zaměstnávající kapely jako otroky ve fabrice. Krom toho má negativní dopad na produkci samotné hudby, protože alba, která pod tímto labelem vyjdou, znějí jako přes kopírák, jednoduše bez duše. Nejhorší na tom je, že mnozí muzikanti se tím nechají ovlivnit natolik, tou slávou a pozorností ze stran fanoušků a médií, která se jim díky Nuclear Blast dostává a nakonec z toho dočista zblbnou.

Vše co jsem zde zmínil se přihodilo i GHOST BATH, kteří na poslední nahrávce “Starmourner” znějí, jako trapná parodie na sebe sama. Zatímco “Moonlover” se drželo při zemi, neznělo vlezle a ten výše zmíněný kontrast díky tomu fungoval, “Starmourner” mohu označit jako “Freedom Call black metal”, který zní příšerně kýčovitě, vlezle a sladce, jako nějaké pozlátko. Je to nucené a za každou cenu. Skladby mají navíc plochou a umělou produkci, znějící absolutně sterilně, to prostě nemá duši, nemá!

Veselost zde dostává hlavní slovo, což v případě kapely hrající depressive black metal absolutně nechápu. Proto jakákoli hra na kontrast, o níž se GHOST BATH snažili, zde nakonec není vyvážená a neexistuje. Ihned od začátku jsem při poslechu nahrávky pociťoval zděšení a závratě, společně s pocity chtíče zvracet. “Starmourner” je ještě k tomu, aby toho nebylo málo, nelidsky dlouhé, a tak jsem si sám pro sebe nejednou položil otázku, zda existuje vůbec někdo, kdo to doposlouchal do konce, alespoň jednou? Pokud ano, přihlaste se, budete mít můj nesmírný obdiv. Já to totiž nedokázal a musel to vstřebávat po časových úsecích. A může poslech celé nahrávky způsobit psychickou újmu? Obávám se, že ano.

Osobně jsem stěží zvládl první songy “Astral” a “Seraphic”, zvláště druhá jmenovaná věc trhá uši. Přitom album obsahuje zářné záblesky dobrých pasáží, ty se nacházejí většinou v úvodu skladby, platí to například u trojky “Ambrosial”. Kdyby album nebylo prolezlé těmi až power metalovými a hlavně nucenými kytarami, znělo by mnohem výživněji a to právě tato skladba dokazuje. Nebo “Thrones”, která platí za asi nejlepší píseň tohoto pohřebiště vkusnosti, protože konečně zní, jako seriózní post-black metal se špetkou soudnosti, ale pouze v rámci GHOST BATH, proto nečekejte žádné dlouhodobé zázraky.

K tomu všemu si přičtěme vokály bez textů, které mají působit spíše jako nářek duše zmítající se v depresích. Zatímco na “Moonlover” to působilo dobře, na “Starmourner” to působí naopak směšně a má to opačný efekt. A tak se nedočkáte ani kvalitních vokálů, které by mohly zachránit potápějící se instrumentální loď.

GHOST BATH se vydali na dráhu vlezlého kýčovitého sladkého “black metalu” a kdo album dokázal alespoň jednou doposlouchat do konce, je v mých očích nadčlověk, neboť se jedná o absolutně nadlidský úkol. “Starmourner”, to je téměř hodina a čtvrt veselého a umělohmotného cosi, co má do black metalu hodně daleko a tak se ptám, jak moc to GHOST BATH mysleli vážně? Jediný pozitivní aspekt nahrávky je přebal, který je pěkný a na LP krásně vyniká, kdo si ale zakoupí LP kvůli coveru, netuším. Hudební náplň je totiž přeslazený bonbon pro hudební děti. Prosím, už dost!