Je zvláštní, jak každý neustále omílá (pozitivně i negativně) SÓLSTAFIR, ale málokdo zaznamenal, alespoň mi to tak přijde, aktivitu jejich ex-bubeníka Guðmundura Óliho Pálmasona. Připomeneme si historii islandské kapely KATLA (islandská sopka), která je podle mého úsudku velmi nadějná. Pálmason se nepohodl se SÓLSTAFIR, od nichž byl odejit, aby následně spojil síly s Einarem Eldurem Thorbergem Guðmundssonem (CURSE, POTENTIAM, ex-DEN SAAKALDTE). Z toho vzniklo EP “Ferðalok”, které vyšlo v roce 2015. Na tomto počinu mě velmi zaujalo pojetí písničkového, ale nikoli laciného post-rocku, především pak první ze dvou písní - “Kaldidalur”, která si posluchače získá minimalismem ve formě refrénu, který je dostatečně chytlavý na to, aby si udržel pozornost posluchače i po delší dobu s neustálým opakováním, a na něj se nakonec nabalili dechové nástroje, díky čemuž zněla skladba majestátně. Po tomto počinu a následném zklamání s poslední deskou SÓLSTAFIR - “Berdreyminn”, jsem do projektu začal vkládat obrovské naděje.

Oprávněně? Ano, byl jsem při prvním okoštováním debutu překvapen, leč jsem očekával něco jako “Ferðalok”, no a to se nestalo. “Modurastin” je jeho temnějším, divočejším a tvrdším sourozencem, který je syrový, drsný a postupně gradující. Už instrumentální otvírák “Aska” vám napoví, že něco bude zcela určitě jinak. Skladba působí spíše doomově a posmutněle, přesto obsahuje náznaky jisté výpravnosti, i když stále v komorním podání, aby navázal hezky melodický post-rock. Kapela však tento styl uchopila zcela jinak. Jakoby zůstala někde mezi rockem a metalem, balancovala na jeho hranici.

Skladby sice mají chytlavé refrény, na něž se to také snaží uhrát, ale nestrhávají na sebe veškerou pozornost. KATLA se otevřela, na rozdíl od SÓLSTAFIR, drobným experimentům, především se mi líbí práce se samply, které zároveň neruší chytlavost skladeb. Pojmu experimenty rozumějte v rámci atmosferického rocku, potažmo ve srovnání se slavnějšími kolegy. Určitě se v případě “Modurastin” nejedná o experimentální hudbu. Samply tvoří strukturu spolu s jemnými kytarovými party. Pulsují a v určité momenty nabírají na intenzitě, což skladby, spolu s poměrně tvrdě nazvučenými a povytaženými bicími a výraznou basou, ještě přitvrzuje, zatímco kytary si jedou svoje rockovější postupy. Díky tomu zní hudba tvrdě, ale přes to se jedná spíše o rock. Co se týče stavby kompozic, jsou složené samozřejmě způsobem: sloka-refrén, sloka-refrén, mezihra. Klasická stavba, skladby se vyvíjejí právě v aranžérských sférách. Pozor, tomu se ale následně s postupující stopáží podřizuje i zbytek kapely. Tato práce s písněmi mě u KATLA neuvěřitelně baví.

“Modurastin” není pouze rocková nahrávka. Má občasné tendence sklouzávat až k black metalovým slejvákům. Jak jsem zmínil už výše, je proměnlivá jako tamní počasí, má sílu drtivých bouří a vlastní jejich živelnost. Zvrtne se to v páté skladbě “Hreggur”, přičemž vnímejte, jak s každou další písní od “Aska”, materiál mírně nabírá na svojí intenzitě a naléhavosti, jakoby vás varoval, že přijde smršť, že se máte připravit. “Hreggur” začíná velmi klidně, jakoby vše ulehlo do ticha. Po skutečně nádherných atmosferických melodiích a hloubavém zpěvu vás nečekaně rozmetá black metalová smršť, která vás absolutně vytrhne z kontextu. Navazuje titulní skladba “Modurastin”, jíž mohu označit za islandský post-black metal. Tvrdé bicí party bubnují jako blesky, šlehající po skalách. Riffy jsou hutné a tytam jsou ty jemné rockové vybrnkávačky. Zpěv je nervní a křičí přes všechen ten rámus. Jakoby se KATLA pohlížela po blackových začátcích původního působiště Pálmasona, který se potřeboval pořádně vymlátit. Vše graduje s dlouhou dvanácti minutovkou “Dulsmal”, která je sama o sobě proměnlivě gradující písní. Začíná mohutnými dechovými nástroji, její intenzita sílí, aby následně sklouzávala k atmosferickým, až ambientně klidným pasážím. V konečné fázi kapela předvádí um složit filmově dramatickou hudbu, protože kompozice opět začne sílit, neustále se opakující zpěv je hlasitější a hlasitější, až úplně utichne a prostor dostávají smyčce, které se propojí s rockovou podstatou KATLA a tvoří jeden celek, znějící jako nějaký soundtrack k sopečnému výbuchu.

Vše ještě maximalizuje Guðmundsson se svým hlasovým projevem. Zpěvákův vokál vám bude po celé trvání stopáže alba připomínat Tryggvasona ze SÓLSTAFIR. Skutečně, oba mají podobnou barvu hlasu. Nenechte se však zmýlit, rozdíly v jednotlivých polohách naleznete. Einar mnohdy více křičí, je místy až nervní. To proto, že hudba KATLA je celkově ráznější. Jen tak mimochodem, basu a kytary měl na starosti rovněž tento pán.

Hlavně se nedivte, že tyto dvě kapely, KATLA a SÓLSTAFIR, neustále srovnávám. Tomu se vyhnout nedá, obě tělesa s tím stejně musí počítat. Zatímco SÓLSTAFIR slábnou a stává se z nich plytký a neškodný rokec (nebo popík?), KATLA se svým “Modurastin” předvádí, jak vypadá soundtrack k nespoutané síle živlů na Islandu. Kapela na svém debutovém počinu balancuje na hraně post-rocku a post-metalu, přičemž skladby postupně nabírají na svojí nespoutanosti a dramatičnosti, aby následně explodovaly v black metalových bouřích, zahaleny černými mračny a sopečným popelem, který vás nakonec pohltí a vyflusne jen zbytky. KATLA na “Modurastin” odhaluje svůj aranžerský talent, jenž se projevuje ve výsledně gradujících skladbách, které si zároveň drží svou písničkovou chytlavost a jednoduchost, přičemž vše končí filmovou rozmáchlostí a následným smutečním zpěvem… a tichem. “Modurastin” je album, které se vyvíjí od začátku až do konce. Je dílem, jež vypráví svůj příběh silou samotné hudby. Musím se přiznat, že marně hledám chyby, jež bych mohl vytáhnout na povrch. Možná dvanáct minut v případě poslední “Modurastin” je příliš, celkově stopáž je zde poměrně velké sousto a posluchač už pak nemusí vnímat, může se začít nudit. Ono totiž nejde o úplně snadný poslech, protože se jedná o album, která má dost zvláštní náladu a celkovou strukturu. Krom toho si všímám na sobě samém, že na desku musím mít skutečně náladu a nebaví mě, pokud bych si jí pouštěl častěji po sobě. “Modurastin” je pro mě spíše občasným rituálem, jejž praktikuji čas od času, a pak mě baví velmi.