Norská éterická víla, pobíhající po lesních stezkách, objímajíc kmeny stromů, stejně tak jako bytost, vznešeně si vykračující po francouzských uličkách, čerpajíc niterní inspiraci jak ze severské divočiny, tak z elegantních architektury francouzského ducha. Z hlubokého umění různých tvarů a podob či osobních prožitků citlivé křehké duše, toužící sdělit své pocity ze světa, v němž žije. To byla a je SYLVAINE, která poprvé nenápadně vkročila nožkou do světa post-rocku s debutem "Silent Chamber, Noisy Heart" a utišila sluchové smysly především milovníkům ALCEST a dalších post-rockových záležitostí.

SYLVAINE platí za projekt, na němž se sám Neige podílí, a to i pro osobní vztah s norskou muzikantkou, momentálně žijící ve Francii. Málokdo asi ví, že tak vše začalo. SYLVAINE ale neztratila a ani neztrácí sama sebe, naopak projekt vnímám jako spojení dvou uměleckých světů, dvou sice stejných pohledů, avšak pohledů vycházejících z nitra vždy jednoho z dvojice, což vede k unikátnosti, vycházející z individuality a odlišného zbarvení pohledu na ono umění a jeho podobu, vlastního rukopisu a osobitého vyjádření. Nutno připomenout, že hudbu si muzikantka skládá sama, Neige pouze vypomáhal s bubny a vsadím se, že dodával i své myšlenky a podněty. Však vzájemná inspirace je rovněž důležitým faktorem pro seberozvoj, a to na osobní i umělecké rovině. SYLVAINE však kráčí vlastním světem, leč má brány do okolního světa pootevřené.

Život je krásný, plný radostných chvil a prožitků, lásky. Má však i druhou tvář, tu, křičící zdánlivou beznadějí. Je nebezpečný, nevyzpytatelný a dovede být bolestný. To, co se může zdát krásným, může být i nebezpečným, stejně tak jako obrovský krystal na přebalu aktuální řadovky "Atoms Aligned, Coming Undone". Stejně tak, jako plyne potok hudebních kreací na desce. Nahrávka je pozitivně zasněná kompozice nápadů, rozjímá a hladí vás paprsky měsíce při přemýšlení nad podstatou existence. Nad krásou a pozitivním uměním života, aby vás následně vytrhla ze snění a připomněla vám i tu druhou stranu mince. Tu popraskanou a zašpiněnou. Zkrvavenou.
Do bolesti, která vás spoutá v řetězech utrpení, konfrontace s prázdnotou, samotou, nepochopení a ztrátou tolik vytouženého smyslu. Po této bolesti následuje melancholie - tedy zamyšlení se nad všemi těmito aspekty života, nahlédnutí do svého nitra a naleznutí sebe sama. Vše, co popisuji, jsou pocity, které v hudbě SYLVAINE nalézám. Album plyne v křivkách života. Pulsuje jako bijící srdce. Samotná hudba je zde dotažená do naprosté dokonalosti. Vnímám závan jistoty, zkušeností jak ze studiové práce, tak díky koncertování, a skladatelskou jiskru.

"Atoms Aligned, Coming Undone" nabízí nejsilnější momenty, jaké jsem měl v žánru post poslední dobou tu čest slyšet. Hovořím o vzdušných kytarových procházkách, křičících melodiích, jaké mají až revoluční potenciál a poukazují na umělkyni, korunovanou jako královnu post-rocku. Například to, s čím SYLVAINE vyrukovala v úvodu skladby "Severance", mě nenechává při poslechu klidným. Žalostně naléhavá kytara povytažená nad zbytek tónů pláče a naříká ve srdcervoucí melodické linii krásy i tklivosti, kterou považuji za jeden z nejlepších riffů, jaké v současnosti můžete v žánru slyšet. Následuje zpříjemnění v podobě houpavých pasážích a líbezného zpěvu. Píseň se mění jako moře emocí. Rozbouřené i klidné, hladící pěnou na hladině i trhajíc posluchačovo tělo o ostré útesy.
SY​LVAINE přitvrdila a tvoří kontrasty. Snové hudební obrazy s výrazně silnými melodiemi rockové lehkosti jsou protínány nejtvrdšími, black metalovými pasážemi, jaké umělkyně dosud složila a nahrála. Co víc, v oněch úryvcích cítím syrovost Norska. Jeho nespoutanou divokost a ostrost, ale zároveň francouzskou eleganci takových GLACIATION. Zejména se to projevuje ve skvostné "Mørklagt", která je z jedné strany nádherně usmívající se písní, v nitru však skrývá black metalovou temnotu, zlobu, vycházející z agonické bolesti, kterou potřebuje vykřičet pro znovuzrození v klidných vodách bez sebeponížení a potupy.

Stejným směrem postupuje singl "Abeyance", znějící jako lehký vzdušný větřík s líbezným vílím zpěvem a vzletnými kytarovými hrátkami, aby se tyto křehké harmonie nakonec proměnily v krupobití a nemilosrdnou bouři. V každé písni jsou tyto hry s náladami, je zde však jeden čistý žalozpěv - poslední kompozice "L'Appel du Vide", která popisuje vnitřní stav mysli pramenící z neštěstí. Tichá, až ambientem ovlivněná skladba, vrcholící tíživě osudovými kytarami, tvořícími spíše nepříznivou atmosféru, která na mě působí jako postavení se čelem k příchozímu neštěstí. Zpěvem se neuvěřitelně vypracovala a její čisté polohy jsou mnohem lehčí, více si s hlasem pohrává, jako vánek čerstvého větru s vlasy, a tvoří ním jak atmosferické party bez lyrické přítomnosti (jako instrument, podobně pracuje s vokály i Neige), tak i emočně naléhavější linky. Zdokonalení techniky a kvality vede k ještě hlubšímu nahlédnutí do emočního nitra nahrávky. Stejně tak black metalový scream je nešťastně naléhavý. Vždycky jsem u SYLVAINE bral blackmetalový skřek jako pouhé zpestření, ale až nyní jej vnímám jako velmi důležitý prostředek vyjádření, rovnající se čistému přednesu, na emoční úrovni samozřejmě.

Třetí deska SYLVAINE je jejím nejvíce vybroušeným, líbezným i temným krystalem z celé série. Ukazuje krásu, ale i nebezpečí života s proměnlivými skladbami v nitru jejich nálad. Představuje nejvýraznější, nejpovedenější postupy v rámci žánru, jaké může posluchače na současné scéně slyšet, a do toho všeho mísí norskou syrovost s francouzskou elegancí. Vlivy ALCEST jsou přítomny, avšak ustupují pravosti Norky, jejíž hudební dílo je obrazem její vlastní duše. Svůj díl má samozřejmě i Neige, jehož vliv je na desce patrný, ale v naprosto zdravé míře. Přivítejte prosím královnu blackgaze, která v žánru drží prapor ženské něhy a vnáší do něj zase trošku odlišný, svěží pohled. A já věřím, že jednoho dne dosáhne podobné úrovně oblíbenosti, jakou se nyní pyšní samotní ALCEST.