ULVER, myslím si, zná každý zasvěcenec metalové hudby, minimálně ten, jenž při své hudební pouti životem zavadil o extrémní metalovou scénu a Norsko. ULVER, to je kapela mnoha tváří. Kapela, kterou je téměř nemožné zařadit do jedné škatulky, kapela s kontroverzní existencí, jež láká milovníky alternativních, potažmo experimentálních žánrů a odrazuje zastánce black metalové ortodoxnosti. Norská avantgarda v podání ULVER je mi velice blízká, neboť miluji experimenty s elektronikou a ambientem, znějící silně atmosféricky a většinou pořádně temně.

Zde vládne severský chlad, proto nelze očekávat žádné veselice, a to mě na ULVER lákalo vždy, ať už hráli cokoliv. Je totiž jedno, jak danému stylu, s nímž se ULVER vytasí, říkáte. Vždycky poznáte, že jste v jiném vesmíru. V alternativním světě pionýrů alternativní i blackmetalové scény, kde je všechno možné a vše působí naprosto mimozemsky. Má to i negativní stránku věci. Ona velká různorodost a mnohdy velká komplikovanost k poslechu má za následek, že posluchač některé věci nepobere. Když pominu začátky kapely a recenzované poslední album, na každé desce se mi některé skladby líbí, ale mnohé nechápu. Přijdou mi moc nucené, nebo jen jako výplň. Ale za to může velká rozháranost a komplikovanost výraziva. Možná se na tom podílí i dlouhá stopáž alb, nebo má neschopnost naladit se v určitý moment na zvolený výraz ULVER. Tak či onak, Norové jsou opravdu komplikovaní a zahrávají si s myslí svých posluchačů. Pak záleží už jen na nich, co přijmou, co pochopí a na co jsou naladění, neboť i na jedné jediné desce se dají naleznout různorodé nálady, stylové výkyvy a někdy jde z toho hlava kolem.

Dosud jediné album, které jsem kdy miloval v celé jeho kráse, bylo “Messe I.X-VI.X” z roku 2013. Moderní vážná hudba, ambient, jemná elektronika. Bylo to tiché, uzavřené a komorní album. “The Assassination of Julius Caesar” je deskou opět úplně jinou, ale už podruhé je to materiálem, který mě baví úplně celý, v celé své severské kráse. A to i přes fakt, že se zde kapela prezentuje ve stylu, o nějž bych běžně nezavadil uchem a i kdyby, šel bych raději dál. Protože tohle jsou prostě ULVER. Kdybych měl určit kapelu, která předvádí skutečné umění, je to právě tahle parta bláznů z norských lesů.

Čelist mi spadla ihned s první písničkou “Nemoralia”. Ano, napsal jsem písničkou, neboť album je na první zdání velmi písničkové. Nejvíce za svoji kariéru. Jsou to však ULVER, a to by v tom byl čert, aby se nakonec z hudby nevyklubalo něco zcela mimořádného. Norové se na desce “The Assassination of Julius Caesar” vydali po stopách syntetického popu, jejž však kapela okořenila prvky drone a ambientu. K tomu si přičtěme typický smysl těchto hudebníků pro tvoření skladeb určených na vícero poslechů, a máme zde velmi zajímavou a výživnou porci muziky.

“The Assassination of Julius Caesar” je deskou velice chytlavou. Ihned první skladbu “Nemoralia” si budete chtít prozpěvovat a nebudete ji moci vyhnat z hlavy. Jenomže v případě ULVER neznamená slovo chytlavé totéž, co podbízivé a laciné. Leč se hraje na primitivnější notu, muzika je to vskutku propracovaná a přemýšlivá. Chytlavé pasáže nejsou kýčovité a přeslazené, nýbrž inteligentní a krásně seversky melancholické. ULVER navíc okamžitě nepoodkrývají všechna esa z rukávu, díky právě svému umu skládat hudbu, již si musíte postupně vybojovat. Například hned druhá “Rolling Stone”. Ta platí za takovou více experimentální kompozici, plnou pestré škály zvukových vjemů. Právě v tomto kousku můžete zaznamenat ambientnější pojetí tvorby. Jednoduše, hudba se velmi zjednodušila, ale kapela ji udržela na oné hranici vkusnosti, přičemž ji nenápadně roztáhla do dalších rozměrů, aby z ní vytvořila hudební stopu nemožnou k okamžitému jednoznačnému zařazení. Takže tu máme alternativní syntetický pop? U ULVER je totiž všechno možné.

Co mi však na desce bere dech a nutí mě k opakovanému poslechu, je poklad skrytý v hlasových dovednostech Kristoffera Rygge. Tento pán opravdu umí skvostně zpívat, a to natolik, že si vás podmaní po prvních slovech textu, vypuštěných z úst, jimiž vám bude po celou stopáž brát dech. Jeho projev je jemný a křehký, přesto emotivní. Nehraje na zbytečnou dramatičnost, tudíž neboří hudební podklad a nezní přeťáple, nestrhává pozornost jen na svou osobu, ale přesto vás dostane na lopatky svým zabarvením, kvalitou a atmosférou, kterou hudbě dodává. Jeho projev je zde základním stavebním kamenem a za svou kariéru se zde asi nejvíce hlasově otevřel světu. Což je zároveň sice škoda, že tak nečiní častěji na více deskách, ale zase si jej o to více můžete užít na té recenzované. Je to zkrátka dáno tím, že každé album ULVER je zcela jiné a mnohdy je vokál umístěn do pozadí. Jako první doporučuji pustit, pokud se rozhodujete, zda do alba jít, skladbu “Southern Gothic”. Podle mého soudu nejvíce výrazný a působivý kousek, díky silné melodice a budované atmosféře.

ULVER na poslední řadovce “The Assassination of Julius Caesar” zamávali black metalistům z velkých dálek syntetického popu, přičemž dali najevo, že si mohou dovolit dělat, cokoliv si zamanou. Přeci jen, tohle jde Norům nejlépe. Každá deska je jiná, neuchopitelná, těžko zařaditelná. Nyní zde máme album, které je nejvíce přístupné a chytlavé v historii kapely, přesto však není laciné, podbízivé a ani hloupé a ukazuje, že ULVER jsou skutečnými umělci, kteří drží otěže kvality, a to ať už se rozhodnou hrát black metal, vážnou hudbu, elektroniku, ambient či syntetický pop. Ví, jak udržet hudbu na hranici vkusnosti i přes fakt, že se pohybují na tenké hranici. Vítejte ve světě, kde hudební škatulky nemají význam, ve světě, kde existuje jen a pouze umění.