Nová deska, oslavy dvacátých narozenin nebo speciální koncert, při kterém se na pódiu objevili všichni bývalí členové. Důvodů promluvit si s moravskou smečkou SIX DEGREES OF SEPARATION bylo letos opravdu dost. A protože rozhovory s touhle partou nikdy nenudí, neváhal jsem, ozval se basákovi a zpěvákovi Doctorovi, který k povídání přibral i bubeníka Pickarda. A tak jsem se při společném rekapitulování historie kapely dozvěděl třeba i to, že „Pickard je pazúr“ a že jeho radost z výročního koncertu trvala přesně tak dlouho, dokud cestou domů neurazil zrcátko.

Když jsme dělali rozhovor před vydáním „Chain-Driven Sunset“, říkali jste, že nová deska bude barevnější. Z novinky „Simple“ mám zase pocit, že je na ní míň barev, ale zase o to víc odstínů, souhlasíš?

Doctor: Hezky napsáno, jsem rád, že to tak vnímáš :). Ačkoliv z mého úhlu pohledu se nejedná vlastně o nic jiného než jen sbírku skladeb vzešlou z nápadů, jež mi v tom daném časovém období přišly natolik dobré, že jsem se odhodlal je na zkušebně ukázat klukům. A které mi následně neomlátili o palici (neboť ne všechny měly to štěstí samozřejmě).

Pickard: Tak ony ty odstíny teď docela frčí…

Deska je hodně o pocitech a vlastnostech. Poprvé jste to výrazněji naťukli na „Of Us“. Kdy jste se rozhodli věnovat tomu tématu celé album?

Doctor: Tohle je otázka teda spíš na Juru, coby autora všech textů od alba „Of Us“ počínaje. Za hudební složku desky můžu říct jen tolik, že s ohledem na moji povahu ze mě vycházejí z valné většiny spíše melancholičtější a pomalejší věci (jsem holt doomař), čímž naši tvrdějc, trashovějc a deathovějc založení členové občas trpí, ale z mé strany nelze jinak :).

Pickard: Rozhodli... Přemýšlím, co byla poslední věc, která se u nás stala na základě nějakého promyšleného společného rozhodnutí. Vůbec nic mě nenapadá. Nejspíš to nevrhá to nejlepší světlo na naši předpokládanou schopnost se cílevědomě něčemu věnovat, rozhodovat se a dosahovat hypotetické cíle. U nás věci spíš tak nějak vyplynou. Je pravda, že u „Simple“ jsem/jsme asi byli nejblíž pokusu o definici nějaké sjednocující koncepce, ale ta vzala za své ještě ve stádiu početí, takže se o záměru nebo rozhodnutí mluvit nedá. Prostě to tak dopadlo…

Z vašeho facebooku vím, že jste natáčeli dva videoklipy. První z nich je ke skladbě „Fury“ a vaši fanoušci už ho můžou vidět na internetu. K jaké je druhý videoklip a podle čeho jste tyto skladby vybírali?

Doctor: Druhý videoklip bude animovaný a zatím teda ještě není hotov, ale už se na něj moc těšíme! Co se výběru skladeb týká, tak se na tom samozřejmě musíme všichni shodnout, ale taky hodně dáme na názor Kurtyho, který, ač je jedním z nás a máme ho rádi, tak není zas až tak úplně poznamenán procesem tvorby těch konkrétních skladeb. Tudíž má od nich větší odstup, dokáže se oprostit od osobních pocitů a různých ješitností. A jak už jsme se i v minulosti přesvědčili, má cit pro výběr klipovek :). Jo a ještě to hlavní – klip bude ke skladbě „Compassion“.

Doctore, letos slavíte dvacet let existence, jak bys je zhodnotil?

Doctor: Asi tak, že ty roky utekly na můj vkus až moc rychle. Vždyť ono to člověku připadá téměř jako včera, když si pořídil svůj první hudební nástroj, když se neohrabaně učil první laufy z dílen svých oblíbených kapel a následně, když sám složil svoji vlastní první skladbu. Nelze říct nic jiného, než že to bylo prostě krásné. Měli jsme štěstí, že jsme stihli zažít devadesátá léta. Čili dobu, kdy lidi chodili ven za kulturou (nejen za muzikou) a neseděli jen doma u počítačů. Dobu, kdy se muzika ještě prodávala a kapely našeho ražení měly alespoň jakous takous šanci si přivydělat na struny, paličky a trsátka. Ale nehořekuju. Tak, jak to v životě chodí, dostali jsme šanci užit si šťastných, ale i těch méně šťastných okamžiků. Už jen ten pocit stát na stejném pódiu jako MEGADETH, NEVERMORE či SOILWORK by stál za to. Nehledě na setkání se spoustou dalších velkých jmen a moc zajímavých lidí. Na druhou stranu jsme bohužel neměli toho štěstí tolik, aby se nám povedlo zapsat nějak významněji i za hranicemi naší kotliny. Ale asi to tak mělo být.

Když jsme u toho rekapitulování, jaké desky si ceníš nejvíc a proč?

Doctor: Mám vypozorováno, že obvykle si nejvíc cením desky poslední. Je to snad proto, že vzpomínka na její porodní bolesti je ještě dost živá a ještě si velmi dobře vybavuju, kolik úsilí nás stála. Což z nějakého prapodivného důvodu považuju za cenné (smích).. Stejně tak mám ale vypozorováno i to, že tahle perspektiva je poněkud ošidná. A z dlouhodobého hlediska musím docenit, že naši kapelu jako celek asi nejvíce posunulo vydání desky „Triotus, Tricephalus and Tribadism“. Díky ní jsme se poněkud víc dostali do povědomí a zažívali jsme jakousi zlatou éru. Osobně si však asi nejvíc cením desky následující, totiž „Chain-Driven Sunset“. Přijde mi dotaženější, barevnější a taky jsem se s ní asi nejvíc nadřel při komponování (smích).

Jaké momenty ve vaší kariéře byli nejlepší a jaké nejhorší?

Doctor: Z těch nejlepších samozřejmě moment, když jsme dostali nabídku na vydání našeho prvního alba. Pak taky možnost otevírat festival Masters of Rock v roce 2006, což bude můj nejsilnější koncertní zážitek způsobený naší vlastní kapelou už asi navždy, pak kterékoliv nahrávání u Standy Valáška ve studiu Šopa a spousta malilinkatých střípků, které dělají bytí v kapele něčím jedinečným. Samozřejmě jsme si vybrali i pár slabších momentů. Nejhůře bylo asi ve chvíli, kdy nebylo vůbec jasno, zda ještě někdy budeme hrát.

Jací vlastně byli SDOS před 20 lety?

Doctor: Vlasatí. Teda až na Pickarda (smích). Taky jsme bydleli vlastně jen kousek od sebe, takže sejít se na zkoušku jedenkrát dvakrát do týdne nebyl problém. Asi jsme byli i plní ideálů a šli jsme do všeho dost po hlavě. Ve spoustě věcí jsme byli asi i dost naivní nebo lépe řečeno pošetilí - ale zas na druhou stranu si myslím, že bez určité dávky pošetilosti a idealismu tuhle disciplínu člověk prostě dělat nemůže.

Pickard: Oni byli vlasatí. Já jsem byl progresívní.

Když se podíváš na českou metalovou scénu v současnosti a v době, kdy jste začínali, v čem vidíš největší rozdíly?

Doctor: Hlavní rozdíl je asi ten, že k mé velké radosti vídám spoustu talentovaných a na svůj věk neuvěřitelně technicky vybavených - a teď nemluvím o tom, nač hrají, ale jak hrají - mladých muzikantů. To je naprosto skvělá zpráva! Ne že by v dobách našich začátků nebyli skvělí muzikanti, samozřejmě byli (a jsou), ale způsob hry se za ta léta velmi změnil a kolikrát mi nezbývá než jen tiše žasnout, jak se s tím ta omladina dokázala popasovat :). Ještě přidat trosku té originality a jedinečnosti a nemusíme se o budoucnost obávat!

Co vás za vaši kariéru nejvíc ovlivnilo?

Doctor: Devin Townsend a Staňa Valášek.

Pickard: Doctorovy názory.

Jak jste vybírali kapely na festival k vašim dvacátým narozeninám?

Doctor: Princip výběru byl vlastně hrozně jednoduchý. Chtěli jsme naše výročí oslavit spolu s kapelami, s nimiž jsme se za ta léta často potkávali na koncertních štacích, se kterými nás vážou vzpomínky a s lidmi, které máme rádi. Což se nám myslím podařilo.

Jaké to bylo potkat se na pódiu zase s lidmi, se kterými jste vystupovali na začátku kariéry?

Doctor: Bylo to krásné dèja-vu. Trošku mi na začátku lepilo, protože jsme měli šanci jen na jednu zkoušku. Ale snad jsme si tu čtveřici starých skladeb střihli se ctí :).

Pickard: Bylo to super! Dal jsem čtyři kousky a mazal jsem z podia! Ale tak trochu se mi částečně splnilo jedno přání – vždycky jsem chtěl vidět v reálném čase z pohledu diváka jak Degrees působí na podiu, což je samozřejmě fyzikálně nemožné. Ted se mi to tak trochu splnilo, a musím říci, že to bylo super. Stará skvadra zahrála parádně, jakoby těch dvanáct nebo kolik let pauzy nebylo. Přišli a napálili to tam se vším kouzlem i naivitou co k zadoomané muzice patří. A navíc ty správné momenty pořád fungovaly a braly za srdce – a to říkám jako někdo, kdo původní tvorbě Degrees zrovna neholduje. 8-) Vůbec se mi na poslední věc nechtělo zpět na pódium. Měl jsem pocit, že šlapu po křehkém, neopakovatelném kouzle. A taky se mi už prostě nechtělo, no.

Váš set trval jen necelou hodinu. Proč tak málo?

Doctor: Jednou z variant bylo i to, že bychom nehráli vůbec :). Vždyť je to naše oslava a my jsme měli hlavně slavit a ne „pracovat“ na pódiu a kolem něj :D.

Jak vlastně oslava probíhala a jak jste si ji užili?

Doctor: Problém je, že z pozice organizátora (pokud máš v sobě aspoň kapku zodpovědnosti) je nějaké slavení čistou chimérou. Protože neustále řešíš věci typu „došel toaletní papír“, „nemáme dost chleba k uzenině“, „nedala by se někde sehnat další zelená“? A tak vlastní oslavu sleduješ jen tak nějak  zpovzdálí a máš radost, že neprší, že Tonda Janů je furt stejný Tonda Janů tak jak vždycky, že došli lidi a že to celé tak nějak funguje. Tady je na místě velká poklona Vlasovi s Kurtym, bez jejichž úsilí by asi žádná oslava nebyla.

Pickard: Trocha nervozity před hraním, setkání se spoustou příjemných lidí, a někteří z nich opravdu nebyli roky k vidění, pak relativně příjemný set, no, a protože jsem byl na antibiotikách, počkal jsem, až zchladnu, zpovzdálí sledoval, jak se kluci začínají věnovat rekapitulaci, a víceméně potajmu jsem se vypařil na půlnoční cestu k domovu. Nestěžuju si ale. Celou cestu se mnou jely dozvuky úsměvů, palců nahoru, přátelských pokývnutí, a všeobecného vjemu upřímnosti a otevřenosti, s pocitem, že jsem byl na dobrém místě, kde bylo dobře, byli tam dobří lidé, a měli se dobře, a to, trošičku snad i mojí zásluhou – i když třeba malou. Trochu jsem se sám usmíval. Teda až k Brodu, kde jsem urval zrcátko. 

Co vás ještě letos čeká?

Doctor: Letos už toho moc nestihneme, naše kytarová sekce je vytížená koncertováním s Hypnos. V příštím roce bychom se ale opět rádi objevili na pódiích a pomalu se začínají objevovat náznaky nových písniček.

Vlasa hraje už několik let taky s Hypnos. Jak zvládá dvě kapely najednou? A ovlivňuje to nějak SDOS?

Doctor: Dovolím si tě lehce korigovat – nejenom Vlasa, ale nějaký ten pátek hraje s Brunem už i Canni. Samozřejmě to obě kapely nějakým způsobem ovlivňuje, ale jsme lidi, snažíme si vyjít vstříc a pokaždé se nějak domluvíme. Pro kluky je to, myslím, ohromná škola, kde můžou nakouknout pod pokličku v kuchyni, kde se vaří zase trošku jinak než u nás.

Pickard: Minimálně to způsobilo jednu věc – i my, nezhypnotizovaní, jsme měli možnost blíž poznat Bruna a Pegase, dva super lidi.  

Už jste se zmínili, že před pár lety nebylo jasné, jestli vůbec budete dál hrát. Na nějaký čas jste si dali pauzu. Můžete trochu přiblížit důvody?

Pickard: Achjo. Dobře, konkrétní důvody byly (a jsou), že Pickard je pazúr se kterým není zrovna jednoduché vyjít. A on se zprčil, protože začal mít pocit ponorky, stereotypu, bezvýchodnosti a latentního nedostatku kofeinu. Prostě všechny příznaky krize střevního věku. A protože se k takovým věcem neumí postavit čelem, statečně a sportovně, tak skoro ze dne na den vhodil ručník do ringu a zavřel se ve své kunovské zkušebně, aby si lízal rány a utvrzoval se v tom, že měl pravdu, a zkoušel zapomenout všechno to dobré a důležité, co znamená být součástí rodiny Degrees. Nevím, co se honilo v hlavách klukům, a asi bych se hodně styděl, kdybych se to měl dozvědět, ale ukázali obrovskou míru tolerance a až skoro nepochopitelné vstřícnosti, když mi sami po nějaké době nabídli druhou šanci. Takže šlo o osobní selhání jedince a královskou míru trpělivosti ze strany ostatních členů. Vždycky jsem měl obrovské štěstí na lidi, které jsem skrze muziku potkal.

Doctor: Neviděl bych to až tak jednostranně. Myslím, že jakási frustrace, či co to bylo, byla v každém z nás a u Jury se prostě projevila jako u prvního. Dlouhá léta jsme se snažili a makali pro kapelu, co to dalo, až jsme se dostali do bodu, kdy už se to nedalo. Sám jsem niterně cítil, že toho mám plný brejle a že všechna ta vynaložená energie se nějak míjí účinkem. A to nejdříve zamrzí, následně pak frustruje. Nejdůležitější ale podle mě je, že jsme se přes to dokázali přenést a zase začali hrát. That´s it, baby.

Před několika lety jsi vystupoval v jakési sutaně či taláru. Co tě k tomu vlastně vedlo? A neplánuješ se k tomu vrátit?

Doctor: Ani ne, člověče. Tehdy jsem se nacházel v jakési fázi, kdy jsem měl pocit, že by nemuselo být špatné dát naší hudební produkci i nějaký vizuálnější rozměr. A role jakéhosi soudce (či následně kněze) za mikrofonem, mi připadala jako příhodná. Tahle fáze mě ale po několika letech experimentování sama od sebe opustila a kluci v kapele si konečně mohli oddechnout (smích). 

Pickard: On do toho vizuálního rozměru verbálně motivoval i ostatní. Trvalo mi jeden koncert v zelené paruce, než došlo k pochopení, že není dobře rozmělňovat pozornost publika, respektive že ne každý je vybaven k tomu, aby rozšiřoval vizuální rozměr správným směrem.