GRAVE DIGGER servírují svým fandům nové desky s kovovou pravidelností. Stačí počkat dva tři roky a máte jistotu, že vás čeká pořádná porce šťavnatého heavy metalu. A nejinak tomu bylo i letos. Hned v lednu totiž přišli tihle němečtí křižáci s nástupcem „Return of the Reaper“.

Hladovému publiku předložili další nášup muziky, jehož konzumace vám zabere skoro tři čtvrtě hodiny. Stačí se jen chopit nože a do tohohle fláku masa se zakrojit. A i když mají tihle pánové za sebou už přes 30 let na pódiích, žádná tuhá flaksa vás nečeká. Naopak. Vaše zuby se do ní lehce zaboří a vše je propečené přesně tak, jak to znáte a čekáte. Šťavnaté kytarové riffy jsou pěkně prorostlé bicí kanonádou, okořeněné chraplákem Chrise Boltendahla a přizdobené nablýskanými sóly. A vše je ponořené v omáčce poctivého hutného zvuku, šlapavých střednětempých melodií a sborových refrénů.

GRAVE DIGGER prostě servírují to, co znáte a co ve vás zmizí na posezení. A ještě si budete pomlaskávat, jak vydatnou porci jste dostali.

Jenže když si po jídle přejedete labužnicky jazykem po patře, abyste si připomněli tu chuť, zjistíte, že vlastně není co. A uvědomíte si, že porce na talíři byla sice slušná, ale tak trochu nedochucená a nevýrazná. I když byl totiž tenhle steak z dobrého masa, vypadá to, že ho kuchař připravil s rutinou, bez kreativity a bez lásky. Takže dýško asi tentokrát moc velké nebude…

K čemu totiž je, že si u desky podupáváte nohou a sem tam odrecitujete i nějaký refrén, když si půl hodiny po poslechu stěží vybavíte nějaký výraznější moment? A jediné, co vám zůstane v uších, je stále stejné tempo…