IN MOURNING dopisují trilogii ponurých mytologických příběhů. Album “Garden of Storms” je epilogem, který s sebou přináší smutek, smíření a úplný konec dní. Než nás pohltí beznaděj, pojďme se spolu na tuto novinku podívat detailněji:

Hudba IN MOURNING už dávno není jen melodický death metal, ale mnohem více progresivní metal, uchovávající si své deathové vokály. Neustále se žene kupředu jako dravé vlny oceánu, a originálně se vypořádává s přechody jednotlivých pasáží, melodiemi a rytmy. Je to právě ta dávka originality, která nás překvapuje, protože takto originálně komponujících kapel není mnoho. Většina kapel nakonec sklouzne k opakujícím se prvkům a strukturám definující jejich zvuk na první poslech. U IN MOURNING to zatím neplatí.

Myslím, že právě na tomto novém materiálu se nejvíc, a hlavně pozitivně, zapsaly změny v sestavě. Je to totiž poprvé, co spolu hraje Joakim Strandberg Nilsson (FAITHFUL DARKNESS, NONEXIST) a zároveň Sebastian Svalland (LETTERS FROM THE COLONY). Jedinečná škála kytarových vyjádření se tak ještě více rozšířila a změny tempa a rytmů tepají pod melodickým povrchem, jakoby jej chtěly každou chvíli perforovat. Musíme smeknout zkušenostem a vyhraností, jakou se jejich hudba vyznačuje a s jakou elegancí každá píseň graduje v síle i vlastním ztvárnění. Není chvíle, která by nudila, která by byla prázdná nebo zbytečná.
“Garden of Storms” je dovršením trilogie, která začala již vydáním alba “The Weight of Oceans” (2012), následovalo “Afterglow” (2016). Zatímco některé myšlenky a části jsou staré a dávno promyšlené, s příchodem svěží krve si našla práce ve studiu svůj přirozený tok věcí a nový zvuk i nápady se podařilo skvěle zapracovat do rozestavěných koster písní. Celkový zvuk je mixem staré atmosféry a zároveň nového neklidu, který ale nenarušuje jednolitost alba. Spíše naopak, ještě více zní album uceleně tím, jak upřímně a přirozeně veškerá instrumentální a vokální vyjádření zní. Zajímavé detaily, neustále měnící se děj a přitažlivé změny kytarových nálad udržují vaši pozornost na maximu.

Nahrávalo se ve dvou různých studiích v průběhu 4 měsíců. Domácí prostředí, dostatek času na přípravu i skvělá chemie, která mezi členy kapely zafungovala, k dokončení trilogie výrazně pomohla. Poprvé prý byli i nuceni skládat texty do již vzniklé hudby, s čímž se statečně poprali. Finální mixáž a mastering má na starosti Jonas Kjellgren, se kterým se spolupracovalo již dříve na předchozích albech. Ilustraci alba má na svědomí Kristian Wåhlin (BATHORY, AT THE GATES, KING DIAMOND).
Kdo by měl zájem o detaily, může si pustit nedávno vydaný dokument z průběhu nahrávání alba:



Každé z alb nese smyšlený mytologický příběh s přesahem do témat týkajících se mnoha z nás. První příběh, první album “The Weight of Oceans”, je o muži, který se rozhodl čelit svému strachu z oceánu a vyšel mu jedné noci vstříc - čímž se zaprvé stal součástí boje o neustálé překonávání vlastních strachů, zadruhé se také stal svědkem boje mezi dobrem a zlem, a to ve fantastické scenérii barev a živlů obestírající střet mezi oceánem, hvězdami a sluncem. Druhý příběh, na albu “Afterglow”, je temným pokračováním prvého příběhu. Právě slunce se v boji na konci prvního alba potopilo pod hladinu oceánu, kde vyhaslo, ale bylo ovládnuto a znovu rozpáleno ohněm zla a následně vráceno zpět na oblohu. Toto druhé album vypráví o velké bitvě, v níž bojovaly hvězdy proti zlému, temnému slunci. Bohužel, je to právě strana temna, která bitvu rozhodla ve svůj prospěch, a tak ve třetí části příběhu, na albu “Garden of Storms”, jsme nuceni čelit velmi chladnému a holému faktu, že vše jednou končí. Ať už to zní jakkoliv depresivně, nezbývá, než se s tím smířit. Mnoho z lidí za svého života vyhoří, ale má nakonec volbu zda a jakým ohněm opět vzplane. Třetí album je o té prázdnotě a temných bouřích, když se poddáte zlu a svůj boj za stranu dobra prohrajete.

A nyní detailněji ke zvukovému obsahu písní:

Atmosférická alba obvykle startují pomalu, jakoby se vám chtěla nenápadně vplížit do zorného pole. Toto album má rychlý a prostý nájezd: hluboký nádech syntezátorů, než na vás spustí první salva rychlých akordů akustických, ovšem tlumených kytar. Jednou za pár dob je hrubě naruší mohutný a krátký souzvuk bicích s výkřiky el. kytar, a nakonec se přidá i pořádný hluboký řev.
“Black Storm” je melodická, úderná, místy zběsilá a energická píseň. Najdeme v ní málo textu, za to hodně prostoru pro kytary a bicí. Možná právě pro to (a hlavně pro její text) si ji IN MOURNING vybrali pro první videoklip. Je to temné intro s takovou dávkou energie, jako by vás odnášel na vlnách rozbouřený oceán. Ve třetí třetině bouře utichá. Do popředí se dostávají jemné, melancholické vokály a pak i jednoduché kytarové sólo končící píseň posledním smutným povzdechem.

“Yields of Sand” se snaží pocitově navázat. Ze začátku se tváří jako další přecitlivělá emoční struna připravená k prasknutí, jenže pak se promění v ponurou, deathovou záležitost a je mnohem více dravá. Ze zpěvných vokálů se stává pořádný řev: chvílemi více death, chvílemi více Black. Björnovy vokály - ty vyšší, se náhodně, jednou za čas, podobají IHSAHNovi, naopak ty hluboké, které skvěle rezonují s kytarami, ty patří Tobiassovi (Tobbe). Kdo by chtěl hádat, komu z těch dvou patří jemný hlásek v melodických pasážích, ten by mohl být překvapen, že je má na svědomí právě Tobbe a ne Björn. Použití různých druhů vokálů v jedné písni je docela překvapující a lehce riskantní - nemuselo by si to dobře sednout, a tak měli pánově těžkou úlohu. Naštěstí je struktura písní natolik složitá, že lze různé hlasy a jejich polohy využít v různých částech, aniž by to posluchače vytrhávalo z poslechu. Ve výsledku to vyznívá jako více vypravěčů stejného příběhu.

“Hierophant” je výživné sousto chutnající po zoufalství, vině chybujících, po prohře a zmaru.
Je složena jako origami z mnoha na pohled rozdílných součástí, ale vždy se jedná o tentýž hudební kus.
Je metalová, dominantní na kytary, oproštěna od většiny atmosférického balastu a doomu.

Píseň “Magenta Ritual” koloruje celé album nejen magentou. Je to ten hudební otisk, co vám v hlavě zůstane uvízlý dávno poté, co album dohrálo. Možná právě proto dala vzniknout výslednému artworku alba. Meditativní melancholie nás nutí zavřít oči a nechat se unášet po proudu, než ovšem narazíme na pořádné peřeje a kytarové riffy. Jakmile si zvykneme na rytmickou pasáž a syrovější zvuk, už je hned pryč a my jsme zpět v pomalém, uklidňujícím proudu. Důvěřivě přivíráme oči a poddáváme se tesklivé melodii. A když už si myslíme, že píseň skončila, přichází pád ze skály s oběma vokály v zádech. Poslední záseky kytar do nás naráží, a my zůstáváme bezvládně ležet s očima dokořán.

Pátá “Huntress Moon” přináší kontrast v atmosféře, v pojetí i tempu. Je rychlá, temná a uřvaná. Nejvíc se zde zapotí Joakim za bicími, ale je to těžké srovnávat, protože všichni členové kapely jedou na plné otáčky. Sebastianova práce s baskytarou dokazuje jeho perfekcionismus, a to, že chce ukázat, že i basovka může mít hlavní roli a ne jen stát v pozadí a doplňovat ostatní. A když už jsem zmínila to puntičkářství: tohle je vlastnost, kterou mají téměř všichni členové. Do detailu rozebrané a seskládané party si drží náboj a originalitu. Technický level je velmi vysoko, o to více si vážím toho, že i přes téměř strojovou genialitu se zde vejde ještě tolik citu a lehkosti v hraní.

Zlo popohání šestou píseň “Tribunal of Suns” a je jako černá sametová opona pomalu zakrývající horizont a s ním i veškeré bytí. Začíná agresivně a jistou dávku si s sebou nese ve strunách i dále, ale zájem posluchače si berou postupně důležitější prvky, třeba prostor, jaký byl věnován zpěvu. Tlumené, ambientní ticho vytvořilo dojem pusté krajiny a tím se ještě víc podtrhl celý hlasový projev a text písně. I ve změněném vyjádření kytar lze cítit naléhavost a sílu vyprávění. A s touto naléhavostí a silou zakončují píseň tentokrát vokály.

“The Lost Outpost” má nejtěžší roli na albu: shrnuje a završuje triádu příběhů. Muselo se do ní vejít kousek od každé nálady, kousek od každého silného aspektu alba, a ideálně s přesahem do těch minulých. Je outrem a zároveň velkým hudebním finálem. Vokály jsou silné a burácí jako bouře, kytary probublávají neklidem a hrají si s mollovými tóny.
Ve druhé třetině dochází na nejtemnější a nejsyrovější pasáž, a pak dochází ke prudké změně nálad - střih: místo řevu přichází zpěv, povzdech nad koncem jedné éry. Další střih - akustická pasáž, střih - neklid, drtivost vokálů a kytar, střih - následuje výrazné zpomalení a osamocená sólová linka kytary, jako nádech nad poslední pasáží cesty. Pak se přidá zpěv s posledním dílkem vyprávění. Bicí a zbylé kytary se uklidňují a už jen osamocenými tóny doprovází hlavní melodii, jako patníky doprovází cestu ke svému cíli. Přichází temné světlo v černých mračnech nad hlavou a také zcela nový zvuk vysoce posazené a líbivé linky - snad ženského vokálu. Příběh je u konce, melodie kolísá, pomalu se vytrácí ve tmě, až zmizí docela.