Pokud by se mě někdo zeptal na to, jaká kapela pro mě zosobňuje pravé umění, pravděpodobně by mě jako první napadli tvůrci pocitů MONO. Útvar, který tvoří svou hudbu na základě pocitů a nálad, jež v dané období cítí, ať už jde o pozitivní plutí, melancholické povzdechnutí, nebo smutné naříkání nástrojů. Každá z těchto rovin je v případě Japonců dojemná a strhující zároveň.
Každá deska je odlišné nátury, drží uměleckou podobu a jasně definovatelnou tvář MONO, ale přesto se hudebními postupy rozvíjí do dálav fantasie, vyhýbají se opakování již řečeného a přináší hudební formu, kterou snad nikdo v žánru post-rock nemůže dosahovat, i když samotní Japonci tohle označení odmítají. Spíše jsou totiž ovlivněni klasickou hudbou, alespoň dle svých slov. 

Máme tu tedy romantické a melancholické “Hymn to the Immortal Wind”, dojemné, láskou vrchního skladatele ke svým rodičům ovlivněné “For My Parents”, méně výrazné a emočně prázdné “The Last Dawn” a dramatické “Requiem for Hell”. S “Nowhere Now Here” se MONO k ostatním svým deskám obrací zády a hledí na černá mračna na horizontu a vlnu tsunami, která potopí svět do hlubin temnot.

Přemýšlím nad názvem desky se skrytým významem, který mu dává jiný rozměr. MONO slaví dvacet let existence na scéně, jsou tady a teď, jako i my jsme tady a teď. Přesto spojení slova Nowhere zrcadlí prázdnotu v nebytí. S tím koresponduje přebal nahrávky - baletka na věži budovy, nad níž v pouhém zbytku světla, jakožto nepatrném odrazu naděje, poletují ptáčci. Svírají ji ruiny města. Obklopují ji trosky lidství. Předpokládám, že tento výjev, stejně jako název alba, má hluboce metaforický význam. Ostatně, pro přiblížení tématu alba doporučuji shlédnout krátký film k “After You Comes the Flood”, který řeší témata jako zlomené srdce, víra a vnitřní démoni, kteří se u nás probouzejí v zármutku. Celé to chápu jako takovou metaforu ke konci vnitřního světa, vnitřního bytí a jako hrozbu ztráty hodnot, na které MONO se vší důležitostí poukazují. Skladba “After You Comes the Flood” po žalostném intru “God Bless” otevírá album ve zvukově surrealistickém, avantgradním a disharmonickém zněním, které pro MONO není úplně typické.

Následuje “Breathe”, další netypická píseň. Baladické vyznění nechává dýchat čistý zpěv s potenciálem rozplakat, aby jej po chvíli nahradily éterické, křehké melodie kytar. “Nowhere, Now Here” dále pokračuje v tradičním duchu. Instrumentální kytarová mozaika, které rytmus dodávají perfektně nazvučené, přírodní a prostorové bicí. Na soundtrackové výpravnosti přidávají smyčce, které zde vlastně hrají úlohu další kytary. 
Drobné melodické kudrlinky kytarového virtuóze Takaakira Gota komunikují se smyčci a přelévají se nad sebou a pod sebou, jak si to kompozice žádá. MONO jsou zásadně ovlivnění klasickou hudbou, a to se hodně projevuje i na “Nowhere Now Here”. Je to takovým poznávacím znamením kapely. “Nowhere, Now Here” je, jak jsem naznačil výše, temné. Jakoby zažívali černé období. Je také docela tvrdé, tvrdší než předchozí počiny. Asi nejvíce se to projevuje na skladbě “Meet Us Where the Night Ends”, při jejímž úvodu vás obklopí samply, které připomínají vzlykot nešťastných duší. V písni hudebníci rozehrávají smutné nálady, následně je vše rozmetáno obrovskou gradací, kytarové efekty působí dojmem, jakoby byl posluchač ponořen do bouřlivé vody a topil se, slyšel jen dozvuky toho, co se děje na povrchu...a pak vše utichá v prázdnotě. “Nowhere Now Here” obsahuje, stejně jako obal nahrávky, nepatrné záblesky naděje. Například “Parting”, skladba vedená klavírem a houslemi, uklidňuje a léčí duši v nadějném světle. Nic není tak snadné a černobílé, v případě MONO to platí zrovna tak.

Máme tu tedy album hrající na drobné světlo naděje, které se snaží prorazit si cestu bouřlivou temnotou s pomocí krásných melodických dialogů mezi kytarou a houslovými smyčci. “Nowhere Now Here” je zároveň album tvrdší, syrovější a nabízí svěží kompozice, například v podobě zpívané “Breathe”. Deska však není na první poslech, nejde o snadnou hudbu. Zvláště pokud jde o nálady a ostré hrany, jakými CD řeže hluboko do kůže. Zároveň v sobě album skrývá křehkost a citlivost, to jsou totiž emoční přísady, bez nichž by MONO neexistovali. Kvalitativně nesrovnávám s posledními vrcholy skupiny. Deska je prostě aktuální a nehledí zpět. Tady a teď, nebo být v prázdnotě? Pro tohle zjištění musíte sáhnout do svého nitra.