Pět skladeb, téměř hodina hudby…co by to tak asi mohlo být? Ano, hádáte správně – doom metal. Styl, o němž jedni tvrdí, že je již dávno překonán, jiní (včetně mě) zas, že ještě nejedna výborná nahrávka vzejde ze studnice překrásně smutného soužení…
 

Pravdou je, že zatím jediné regulérní album belgických vyznavačů deprese a trápení PANTHEÏST, není nikterak progresivní. Ba naopak, čerpá z odkazů klasického dřevního doomu, lehce upraveného do moderní podoby. Abych řekl pravdu, předtím, než se mi dostalo toto cd do ruky, jsem o kapele nevěděl zhola nic, čemuž odpovídalo i mé očekávání. To, co čtveřice muzikantů (+ pár hostů) vytvořila, mě však skutečně nadchlo! Dlouhé, velice pomalé skladby (jedna z nich má něco přes osmnáct minut), podbarvené zasněnými klávesami, se skutečně nádhernými kytarami a adekvátně pomalou rytmikou – přesně tak si představuji muziku pro podzimní procházky podvečerním parkem. Pouze mít tu správnou náladu a sluchátka na uších – hned se můžete nechat začít unášet proudem myšlenek.

Jak jsem již zmínil v úvodu, O Solitude je zatím jedinou regulérní deskou (novinka by měla vyjít na jaře), přičemž skladby Time a Envy Us, byly umístěny již na demu 1000 Years, které vyšlo o rok dříve, a které je mimochodem k dispozici ke stáhnutí na oficiálních stránkách kapely. Demo jsem uvedl schválně, neboť právě na něm jsou nejzřetelněji slyšet hlavní oblíbenci belgického kvarteta. Dřevní zvuk kytar podněcuje vzpomínky na nekorunované krále funeral doomu – Esoteric, klávesy pak dodávají Belgičanům zasněnost dalších mistrů – finských Skepticism. Některé momenty (především klepačky, jichž však není zase tolik) připomenou i staré známé My Dying Bride. PANTHEÏST však přece jen mají o něco blíže ke smutnější a pomalejší podobě žánru.

Je docela chvályhodné, že zpěvák Kostas nepoužívá jen „přiškrcený“ vokál; snaží se zpívat i čistě, což rozhodně není na škodu – některé snivé pasáže, tak vyznívají ještě zasněněji. Důkladné je i využití klávesových nástrojů – zde se muzikanti opravdu vyřádili a použili všechno možné, pianem počínaje a varhanami konče. Zajímavé kouzlo dodávají nahrávce i nástroje pro metal netypické – především využití kontrabasu zní docela svůdně. Co jsou však baglama a oud jsem až donedávna netušil – mělo by se jednat o strunné nástroje typické pro oblasti Středního východu; neznamená to však, že by PANTHEÏST do své hudby komponovali, v současné době tolik populární, orientální motivy.
Těžko vyzdvihovat jednotlivé skladby, všechny jsou natolik dobře zahrány, že prostě nejde říci, která z nich je lepší, a která horší. Pokud bych však byl přeci jen nucen vybrat si svého favorita, volba by nejspíš padla na Don't Mourn - čtrnáctiminutový opus, pojednávající o tom, že naše duše by neměla truchlit, když umřeme - spíš bychom si měli tu překrásnou chvíli vychutnat :)

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že pokud jste příznivci pomalých kytarových riffů, máte rádi smutek a rádi sníte, nezbývá vám, než sáhnout po této, opravdu výborné desce belgických mágů… Tomu nakonec odpovídá i hodnocení…