Nezasvěceným jméno PILLORIAN dost pravděpodobně nic nepoví. Avšak pokud se podíváme do detailů a odhalíme sestavu této americké black metalové kapely, bude všem zcela jasné, co že se to tady děje. Za vokálem jest samotný John Haughm, což je frontman a zpěvák dnes již rozpadlých AGALLOCH. Smutek kolem konce této všemi opěvované melancholicko/black metalové kapely ani pořádně neustal a John už se vytasil se zcela novým projektem. Každopádně si myslím, že právě tato událost zmrazila veškeré dohady o tom, zda AGALLOCH budou ještě někdy v budoucnu pokračovat. John má jednoduše jiné plány.

Do svých řad John přizval Stephena Parkera(Banewreaker, Maestus) a Trevora Matthewse, známého především z portlandských UADA. Otázkou samozřejmě bylo, do jakých hudebních vod se PILLORIAN uberou. Tímto potěším a upozorňuji všechny fanoušky právě již zmíněných AGALLOCH. PILLORIAN je totiž jasné pokračování těchto náladotvůrců. Neříkám, že je to na chlup stejná muzika, avšak těch paralel je tu drtivé množství. PILLORIAN nazvali svůj debut „Obsidian Arc“ a upsali se německému „Eisenwald Tonschmiede“, kteří vydávají kupříkladu výše zmíněné UADA, nebo třeba melancholiky BLAZE OF SORROW.

Ono hned s první „By the Light of a Black Sun“ na vás dýchne onen pověstný melancholický "feeling" AGALLOCH. Já bych to nerad srovnával, avšak zrovna v této recenzi je nemožné se tomu vyhnout. Akustická kytara, mrazivé riffování a tak známý Johnův black metalový skřehot. Skladba nikam nespěchá, vrství se dlouhých takřka devět minut a já jsem opět unášen do zasněžených vrcholků, či temných hvozdů. Především nosné kytarové riffy mají onu transcendentní náladu, avšak i přes to nechají sem tam místečko akustické kytaře. Nad tím vším Johnův krkavčí vokál a já mlaskám blahem  i přes to, že to není žádné zlo, které v muzice tak vyhledávám. Je to spíše právě ona melancholická a především vzletná nálada. „Archaen Divinity“ začíná vcelku poklidně, ale spád na sebe nenechá dlouho čekat a na řadu přichází black metal severského zrna. Blast beat, totálně mrazivý riff a jsme u poněkud syrovější vyznění, které PILLORIAN odlišuje právě od Johnovy původní formace. Nicméně kontrast mezi melodickými vsuvkami a již zmíněnými syrovostmi je náramně rozložený. Mimochodem, vzpomínáte na skladbu AGALLOCH s názvem „Unlike the Waves“ z alba „Ashes Against the Grain“, a onen depresivní výkřik "Solstaaafir!!!!!" ? Tak dávejte pozoru u skladby s názvem „The Vestige of Thorns“. Tato skladba vám nadále poprvé na albu připomene onen podmanivý čistý vokál, který je pro Johna tak charakteristický.  Jak říkám, paralel s AGALLOCH je tu nezměrné množství.

Já nevím, co vedlo AGALLOCH k rozpadu, nicméně jsem si vědom toho, že jejich poslední album nebyl zrovna trhák a jakoby ztráceli na síle. To mě vede k myšlence, že chtěl John jednoduše opustit potápějící se loď. Jelikož to, jak se prezentuje v PILLORIAN, je velice působivé a hlavně nápadité. „Obsidian Arc“ je přesně to album, které jsem si rád pouštěl neustále dokola. Do některých poslechů se musím nutit, avšak toto si mě vždy omotalo kolem prstu. Ta atmosféra, ty riffy, Johnův vokál...
Výše jsem mluvil o poněkud syrovější atmosféře. Nicméně dostane se i na skladbu, která evokuje období „The Mantle“ . Poslední „Dark is the River of Man“ je přesně to, o čem píši. Čistě zpívaná skladba, která navazuje na intro „The Sentient Arcanum“ .

Nebudu lhát, já jsem z debutového alba PILLORIAN nadšený. Duch AGALLOCH je nadále živ a tuším, že bude mít ještě dlouhého trvání.