POSTCARDS FROM ARKHAM dokazují, že konzument metalové hudby nemusí 24 hodín denně mávat řepou, pít pivo a přeřvávat leadera kapely, ale že může mít i jiné zájmy a klidnější stavy, ve kterých si raději poslechne ambientní, podkresovou hudbu, zatímco si třeba čte knížku, kouří vodní dýmku, nebo jen klábosí s přáteli. Nový album "Spirit", čtvrtý plnohodnotný počin této české bandy, se nese v příjemném odpočinkovém duchu, ovšem udržuje si svižné tempo svých sester "Manta" a "ÆØN5"; přičemž zde stále zůstává dobře čitelný, metalový podpis PFA tak, jak je známe.

Tento model, kdy se metalové album přepracuje do „stravitelnější podoby“, zatímco zachová svou melancholii a charisma (za doplnění perkusí a dalších, pro metalovou stage atypických nástrojů, které v tichu spíš vyniknou), se ukázal jako dobře funkční už dříve. Přiznaný vliv akustického počinu "Dethroned And Uncrowned"​ od Katatonie je zde znatelně cítit. Proto jsme ani nečekali, že by se od fanoušků zvedla vlna „nevole“. A vskutku, POSTCARDS vsadili svůj umělecký vklad dobře a alespoň, co se týče pozornosti posluchačů, se jim to vrací zpět v podobě silné pozitivní zpětné vazby.

Výhodou alba "Spirit" je navíc to, že táhne i „něžnější“ ouška a rozšiřuje tak zvukový dosah dál, za již dříve vytyčené hranice. Stejné to bylo ve své době například s albem Damnation od Opeth, které dokázalo svým kontrastem nabourat zažité představy o tvrdém, metalovém zvuku se silnými, propletenými kytarovými linkami, a naopak rozvolnilo tempo v línou řeku melancholie, s tím, že ona typická Opethovská hutnost a intenzita zalezla do menších pasáží, které o to více naháněly husí kůži a pohrávaly si s posluchačem jako kočka s myší. Tuto tendenci nalézám i u "Spirit", ale jak znám POSTCARDS FROM ARKHAM, zvládli by to ještě líp. Nemůžu tvrdit, že přepracování je prvoplánové, to ani náhodou, jen cítím, že některé pasáže ještě mohly uzrát. Naštěstí je album natolik plynulé, proměnlivé a nikoho neurážející, že už ho jedu po dvacáté dokola a ještě mi nezačalo nijak vadit. Za sebe bych překousla i méně perkusí a větší zvukový kontrast a prostor pro parádní zvuk akustické kytary, který je občas právě perkusemi dost udušen, například ve skladbě "My Gift, My Curse"; té by navíc slušelo i mírnější tempo, protože disponuje kouzlem starých AGALLOCH. Škoda toho nevyužít.

Těžké je vnímat album samostatně, aniž bych slyšela v hlavě ozvěnu původních skladeb, které jsou zde přepracovány do nové podoby (vyjma skladbu "Elevate"). A na závěr ještě jedna poznámka: nenápadně jsem pouštěla desku i nezasvěceným a již po krátké chvilce si všichni klepali prsty do rytmu a špičkou nohy o zem. A to je známka toho, že nás album baví. Za mě osm spokojených uší z desíti.