Pokud si přímo libujete ve špíně, tmě, bahně a zlobě, není pro vás tenhle rok zatím vhodnější deska než VALLENFYRE a jejich aktuální „Fear Those Who Fear Him“. Zatímco na prvotině „A Fragile King“ (2011) se Greg Mackintosh (PARADISE LOST) vyrovnával se ztrátou otce, na současném počinu se textově věnuje psychice, politice či náboženství. Celková atmosféra by se dala popsat jako nemilosrdná vichřice brutálních kytarových riffů místy protkaných doomovou depresí, jejíž hlavním viníkem je Hamish Glencross (ex-MY DYING BRIDE). Album vás totálně zničí, udělá obrovskou díru skrz kůži a maso až na holou kost a nechá otevřenou bolavou ránu… Přesto si album pouštíte neustále dokola, protože vám určitým způsobem dělá dobře. Takové dobrovolná destrukce sama sebe. Vlastně všechny tři zatím vydané alba jsou bolavou otevřenou ránou Grega, ale oproti předchozím toto nabralo ještě více na rychlosti a agresivitě. Necelých čtyřicet minut strávených s touhle smečkou odrovná i ty, co si mysleli, že je už nic nepřekvapí a jsou naprosto otrlí. Ačkoliv se to nemusí zdát, každá skladba má originální melodii, která si vás chytí skoro až za srdce. Tady se přesně ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Nemusíte mít desetihlavý ansámbl, aby jste vytvořili nezapomenutelné dílo, s přehledem postačí tři. Nečekejte žádné kudrlinky, ani bonusy a podobné věci. Na „Fear Those Who Fear Him“ je řečeno vše hned a jasně.

Nebyli by to VALLENFYRE, aby nevystřihli alespoň jednu pořádnou doomovou skladbu a jak lépe jí pojmenovat než „An Apathetic Grave“. Basa se pomalu táhne a připadáte si, jak by jste se vrátili o dvacet let zpátky ke zrodu tohoto úžasného žánru. Samozřejmě nejde nepodotknout, že tam prostě cítím staré PARADISE LOST, ale to vůbec nevadí, navíc co čekat od skladatelského mozku obou kapel. Dlouho si ale tohoto rozjímání neužijete, hned nato drtí brutálním rytmem naše uši „Nihilist“. Na jejich prvotině „A Fragile King“ mě dostala syrovost a bezprostřednost, tady se mi líbí ten návrat ke kořenům žánru a Gregora otevřenost.