Brutal Assault 2022 (sobota)

Brutal Assault 2022 (sobota)

Prinášame vám poslednú časť nášho spoločného reportu, v ktorom spomíname na tohtoročný Brutal Assault. Prvú a druhú časť si naďalej môžete pripomenúť na našich „stránkach“.

 

SOBOTA:

Raní ptáče dál doskáče, a my jsme potřebovali doskákat už na 10:30, protože jedna z nadějných kapel současné české scény, už byla na svých značkách připravena pustit ze sebe ven to nejlepší. V čele s půvabnou, talentovanou a energickou Nicol zafungovali STELLARIS po ránu jako nakopávací shot výborné černé kávy, vytáhli k pódiu stávající fanoušky a také spoustu zvědavců (počet příchozích nakonec překvapil i samotnou kapelu). Melodický djentem šmirnutý metalcore rozezněl areál a odstartoval poslední den jubilejního 25. ročníku Brutal Assaultu.

Nějak nám po tom dynamickém vystoupení vyhládlo a šli jsme se proto rehabilitovat mezi stánky s jídlem a posléze do stínu uměleckých zákoutí, které areál ve svých zdech nabízí. Akorát by bývalo lepší vše prozkoumat ještě před pozřeným jídlem. Vypreparované orgány jehňátek popadaných z hradeb, nebo tlející beraní maso v umělecké instalaci mohly citlivějším povahám rozhýbat žaludek. Přesto všechny naaranžované lebky a kosti ve tmavých, jen svícemi osvětlených výklencích a záhrobních komorách, budily respekt k tvůrcům, kteří si na všech detailech dali práci, protože výsledná atmosféra fungovala dobře a člověk na chvíli vyklidnil mysl a rozjímal nad smrtí a pomíjivostí.

Ale to už jsem ztratila příliš mnoho času a po prozření zpět do reality došlo k rychlému přesunu na hardcore slash metalcorové UNEARTH zpoza „Velké louže“, které jsem měla možnost vidět naživo vůbec poprvé. A zvuk to věru nebyl špatný. Minimálně dav fanoušků si zazpíval a bavil se královsky. Příliv energie sálající z prvních řad přeskakoval až na individua sedící na přírodní tribuně festivalu, kapela si svou přítomnost na BA užívala a i když nebylo tak narváno, jak ve stejný čas bývalo v předchozích dnech na jiné kapely, dostatek prostoru pro vlastní pohyby a prožitek byl ve výsledku fajn.

Aj švédski SOEN konečne dorazili na Brutal (v ich prípade premiérovo a rovno na hlavnú plochu). Ich progresívny žáner je zhruba na pol ceste medzi metalom a rockom. Melodická hudba protagonistov znela veľmi lákavo. Publikum podľa očakávania nebolo extra početné, avšak fanúšikov v prvých radách bolo počuť, najmä v refrénoch. Joel Ekelöf mi svojím charizmatickým spevom pripomínal istého pána Åkerfeldta, s čím určite súhlasí bubeník Martín López. Ten bol spolu s kolegami hudobne bezchybný a sedem skladieb potvrdilo, že ich produkcia má v Josefove svoje miesto.

Finští melodici INSOMNIUM už mají za ta léta k českým klubům a festivalům dobře vyšlapané cestičky. Z posledního EP "Argent Moon" nám sice nic nezahráli, za to vytáhli svá ostřílená esa z rukávu z alb "Above The Weeping World", "Shadows of The Dying Sun" a "Heart Like a Grave". A jak přibyly roky jim, tak přibyly jejich publiku a to, co čas ani přibývající šediny nezměnily, bylo nadšení fanoušků s jakým všichni mávali řepami a pouštěli se z plna hrdla do zpěvných refrénů. Skoro až slza ukápla.

Po dlhšom váhaní som dal prednosť menšiemu Obscure pódiu, kde sa predstavili DOOL. Pomerne neznáma banda nám priniesla hudobný odpočinok, ktorý som zaškatuľkoval ako „gothic post-rock s občasným metalovým feelingom“. Podobne ladené formácie sa na Brutale často neobjavujú, navyše frontwoman Raven van Dorst má v sebe čosi tajomné. Tri gitary sú ťažko stráviteľné sústo, avšak výsledný zvuk Holanďanov tým vôbec neutrpel. Hralo sa prevažne z poslednej dosky "Summerland", ktorej kvalita sa živým prevedením len potvrdila. Akurát prerábka skladby "Love Like Blood" od KILLING JOKE snáď nebola potrebná.

Každý ročník přivedou organizátoři také nějakou tu zajímavost z Japonska. Letos to byly konkrétně dve kapely: SABLE HILLS odehráli svůj set už v úterý, a noise-corové punkerské duo MELT-BANANA na nás dnes vyvrhlo smršť vysoce posazeného ženského vřeštění, kytarového rámusu Ichira Agata, a bicích vycházejících z jedné z technických vymožeností současnosti, které zpěvačka Yasuko Onuki držela a ovládala z ruky. Na hudební podkres pro poslední zuřivé křepčení pod pódiem to bylo dobré, nafukovací plameňáci, T-Rexové a všemožné masky se míhaly ve vzduchu, ovšem o pár metrů vedle, kde se chystala progová senzace, lidé viditelně trpěli a úpěli, ať už to skončí.

Priznám sa, že od GAAHLs WYRD som nečakal nič prevratné. Bývalý člen GORGOROTH a WARDRUNA ma po pár skladbách presvedčil, že som sa mýlil. Základ jeho aktuálnej formácie je už tradične blackový, avšak s výraznou porciou atmosféry. Samotný frontman prekvapil asi najviac - striedaním škrekov s hlbokým, ťahavým spevom, ktorý by sa nestratil ani v gothic rocku. V setliste sa objavilo viacero spomienok na Gaahlovu minulosť (áno, najmä tú v GORGOROTH) a síce som nezostal do konca, napriek tomu hlásim jasnú spokojnosť.
 


Na hlavnej ploche však už čakalo omnoho väčšie meno - nórski progeri LEPROUS. Ich setlist som nestihol celý, no podvečerný čas s postupne silnejúcim dažďom im vskutku pristal. Einar Solberg a jeho družina hrali s typickou ľahkosťou, a ani vyskladaný setlist nebol na zahodenie. 
Vzhledem k tomu, jak vysoce profesionální výkony Einar podává, bylo těžké hledat falešnou notu (ale i tu jsme našli). To samé lze říct o ostatních členech LEPROUS. S každou další nahrávkou posouvají své výkony a jim příznačnou pestrou žánrovou paletu předvedli v té nejlepší přípravě a technickém provedení také dnes. Show otevřeli singlem "Out of Here", následovaly populární "Stuck", "Below" a "The Price". Mezitím nám začalo krásně pršet, to ale nikoho nepřimělo k odchodu. Technické komplikace způsobené vlhkostí odstavily z provozu samply a v setlistu se přehazovalo. Einar se nenechal nečekaným výpadkem vykolejit a zaplnil časovou prodlevu vtipnými komentáři na účet kytaristy Tora, jehož „jedinou prací“ přece bylo zrovna mačkat tlačítka a i to zvoral. Když začaly první tóny následných megahitů "Foe", "From The Flame" a novější "Running Low", dosud kultivovaně se projevující fanoušci zmutovali v jednotnou masu plnou vystřelujících končetin, vlasů, hlasů a plastových cárů pláštěnek. Dokonalá souhra náročných rytmických pasáží hrála na struny radostného tetelení se každého puntičkářského fanouška. Drobné nuance v setlistu postupně navyšovaly emoční zátěž přenášenou na dav pod pódiem, až celý set vygradoval bouřlivým finálem písně "The Sky Is Red", kde se na pár minutách vystřídalo mnoho emočních výrazů, u nichž se jen těžko dalo stát na místě a pouze kývat hlavou do rytmu. Rytmický bůh Baard Kolstad kraloval za bicími, natlakované tepny na hrdlech Robina a Simena vypovídaly o hlubokém zápalu do hry a nikoliv pouze o odehrané denní rutině. Norové se do toho ponořili celým tělem, aniž by došlo ke ztrátě kvality zvuku a když nás zanechali v tiché depresivní dohře, paradoxně jsme se všichni usmívali, včetně LEPROUS samotných.

Brutal Assault sa nezastavil ani v daždi a ďalej do nás lial skvelé koncerty. ARCTURUS si ten svoj prekvapivo strihli na menšom stejdži, ale aspoň dostali večerný čas. Ich hudba je postavená primárne na klávesoch, preto škoda nie celkom čitateľného zvuku. ICS Vortex je veľmi osobitý vokalista, jeho avantgardný spev dnes znel mimoriadne pestro, a v prastarej "To Thou Who Dwellest In The Night" zvládol aj škreky. Ak sa nemýlim, došlo na všetky pozdnejšie albumy, s najväčším dôrazom na "La Masquerade Infernale". Nóri však svoj set ukončili takmer 10 minút v predstihu, pre mňa dosť nepochopiteľne.

A aby toho behania medzi pódiami nebolo málo, stihol som aj pár skladieb od portugalských mladíkov GAEREA. Ich black metal nadväzuje na súčasný trend, ktorý nastolila MGŁA (hudobne i vizuálne - bez možnosti vidieť kapelníkom do tváre), no na malom Bastione dosiahol príliš prehulený a nejasný zvuk. Nevadí, dám im ešte šancu v klube.
 


Islandskí kovboji SÓLSTAFIR sa za poslednú dekádu vyšvihli najmä zásluhou mäkších albumov. Časť početného publika, ktoré si dnes počkalo na ich koncertný návrat, mohla byť zaskočená programom. Aðalbjörn s kolegami just zvolili tvrdšie skladby, tie však vo večernom daždi vyzneli lahodne. Romantikom musela stačiť podmanivá "Fjara".
Jelikož déšť odmítal přestat, musela jsem vypadnout z rozjetého vlaku skvělých účinkujících a vzdálist se pro pláštěnku a suché oblečení. Zabrala jsem slušné místo pod islandskými post-rockovými dlouhány SÓLSTAFIR. Na jejich koncertech jsem už byla mnohokrát, ale dělá mi radost prohlásit, že tento byl jedním z vůbec nejlepších. A to jednak pro to, že vzhledem k délce písní měli od pořadatelů konečně dostatek času vybrat si zajímavé kousky, a jednak se obuli do báječných a nadčasových věcí ze starších alb "Svartir Sandar" a "Masterpiece of Biterness". Nevynechali ani jednu z nejkrásnějších balad "Fjara", a za doprovodu hustého deště, mlhovačů a černočerné tmy nás utopili v báječně tíživé a melodické atmosféře. Kus Islandu přenesli k nám, bez pochyby. Aðiho vokální projev řezal do živého, ale dokázal i jemně oscilovat mezi intimním sdělením a šepotem. Jeho zastřený, psychedeleický a současně mimo pevné tóny rozháraný hlas je jedním z hlavních poznávacích znamení kapely. Stejně tak k charismatu přispívají špinavé kytary, které požíraly vlhký vzduch a naplňovaly jej hmatatelným hlukem a sopečným prachem. Lepší „předskokany“ si vedle ladící MAYHEM nemohli přát.

Absolvujem ďalší rýchly presun, pretože na Bastione nás čaká hodina dobrodružnej plavby pod vedením kapitána AHAB. Nemeckí pohrební náladotvorcovia sa síce zvučili dlhšie, než bolo plánované, následná show však prekonala všetky očakávania. Mohutný a pritom úhľadne čistý zvuk dal priestor ich vznešenej hudobnej kulise. Vynikli drtivé gitarové riffy pod vedením hlbokého growlu, i odpočinkové momenty s čistým spevom epického charakteru. Frontman Daniel Droste bol proste neomylný v každej sfére jeho hudby. Kapela stihla pripomenúť všetky štyri albumy, aby vrcholom bola záverečná "The Hunt", ktorá z jemnej vybrnkávačky postupne vygradovala v pravý funeral doomový majestát. Po takomto koncerte sa už oplatí aj zomrieť!

Norští blackmetaloví pionýři MAYHEM nezapřeli svou poetickou a teatrální část a celou show sladili do temné zádušní mše, ke které záhrobní vokály pod kápí zahaleného zpěváka Attily dodávaly na děsivosti, tím spíše, když přidal nějakou tu kostičku a věštění z lebky. Ale jedna věc je estetická stránka, kterou od nich kopíruje už několik desítek let kde-kdo, a druhá stránka hudební a výkonnostní. S tou už se jen tak někdo srovnávat nemůže a MAYHEM znovu potvrdili, kdo udával trendy a proč stále kralují svému žánru. Velkou čest jménu kapely prokazuje také bubenická legenda Hellhammer. Hutná atmosféra nabobtnala jako lidská schránka pár dní po smrti a vylila se do přeplněné plochy pod pódiem. Léty prověřené písně nezestárly, mumifikace je zakonzervovala v čase, a početný dav uctívající každé jednotlivé slovo jejich textů podtrhl blackmetalový vrchol celého festivalu.
 


Po takové temnotě jsme s vděkem zavdali německé EBM/industriální bandě Die KRUPPS, kam jsme si šli uvolnit ztuhlé končetiny, ale naše snažení se o tanec po pěti dnech festivalu vypadalo jako pouštění elektrošoků do těl s rigor mortis. Zážitek to byl jinak báječný a Obscure stage se ukázala být i po vydatném dešti a bez zastřešení jako dostatečně vhodným místem pro půlnoční párty.

Jako poslední tečku za večerem jsem si zvolila psychedelickou údernou avantgardu z finského podhoubí. ORANSSI PAZUZU potěšili hlavně příznivce hypnotické blackmetalové hudby a experimentálního ambientu. Ovšem jak Brutal káže, tělo má odcházet z areálu zhuntované a tak se ke klátivému tanci a tranzu přidali i jinak střídmí a odmítaví fanoušci grindcoru, thrashe a melodického post-rocku.
Finové mají na kontě zatím pět alb, poslední "Mestarin Kynsi" je z roku 2020 a právě z něj nejvíce odehráli. Své zastoupení o dvou příspěvcích našlo také CD "Värähtelijä". Syntezátory a efekty vystavěly slušnou zvukovou masu s hlasitostí vyšponovanou do červených čísel, do níž pětice členů vecpala kytary, vokály a bicí, aniž by jejich linky v té mase utopila, a za to mají od nás bod k dobru.

 

Záverečné dojmy:

Brutal Assault je miesto, kde sa vždy niečo deje - niekedy až priveľa zaujímavých vecí naraz. Mám na mysli najmä časové prekrývanie kapiel, ale nechcem nad tým znovu lamentovať. Pravdou je, že tohtoročný line-up bol vyskladaný znamenite a z programu piatich pódií si vedel vybrať každý fajnšmeker.
Komu sa málilo, mohol v areáli nájsť dostatok odpočinkových zón, množstvo atrakcií, súťaží a iné alternatívne vyžitie. Za všetky spomeniem podzemné chodby, ktoré tentokrát lákali pod názvom "Pit of Doom". Samozrejmosťou bol enormný výber jedla i nápojov. Ceny oproti predošlému Brutalu všeobecne stúpli, čož je v kontexte súčasnej inflácie vcelku pochopiteľné.

Kromě tradičního Lemmyho oltáře a roztodivných instalací z panenek, zbytků figurín a latexových simulací tlejících tkání, krve a fetusů, jsme se mohli tradičně vyfotit u hlavních a velmi fotogenických 3D objektů, co už v minulých ročnících sloužily jako ideální kulisy pro skupinové fotografie. Letos tyto objekty byly odloženy na různá místa, a jejich místo v Octagonu zaujal rovnou festivalový fotograf s greenem a AI připravenou nasimulovat kýžené pozadí. To mě osobně spíše odradilo, protože kouzlo místa bylo degradováno na green. To jediné, co v Octagonu stálo za to, byly působivé instalace z kostí a lebek, posazených vysoko nad hlavami procházejících, a také výstava obrazu Dávida Glomby, umělce, který dal tvář barevnému artworku letošního ročníku.



Zdi Bastionu skrývaly hned několik prostorů pro umělecké rozjímání. Jakmile jsme prošli vstupní chodbou, ze zdí na nás civěla dekadentní pornografická výstava maleb Filipa Kůrky. Poctivé malířské řemeslo a chlupaté myšlenky ze sféry myslivosti se vzaly za ruce a roztáhly po plátnech kreativní kompozice nesmírně bavící jak ty, co se hrabou v umění už nějaký ten rok, tak ty, co o umění nezakopnou jak je rok dlouhý.
Trochu vážnější téma hodné k zamyšlení zpracovala výstava kolektivu autorů o blok hradeb dále, kde jsme mohli obdivovat jak skvělé grafiky a stísňující fraktály, tak bizarní válečné asambláže, díla reflektující lidskou pomíjivost tkání i ducha, velkoformátová plátna ve stylu Jacksona Pollocka v těžké depresi a kocovině, a další kousky.

Jedným z najväčších pozitív bolo počasie, ktoré si po celý čas držalo veľmi príjemné teploty. A nič na tom nezmenil ani záverečný večerný dážď (jediný, ktorý nás zastihol za tých päť dní).
Brutal Assault 25 nepoložilo dvojročné preplánovanie, ani aktuálna inflácia. Cena vstupeniek síce od spustenia predpredaja poriadne narástla, a zrejme preto pevnosť Josefov tentokrát nebola vypredaná. Divácka účasť bola napriek tomu vysoká (približne 16-tisíc platiacich), na druhej strane areál nebol prehnane natrieskaný. Medzinárodné zloženie návštevníkov je už samozrejmosťou, a organizátori priznali, že zahraniční fans prevýšili domácich (česko-slovenských).
Opäť im gratulujeme, že svoju prácu robia najlepšie, ako vedia, a tešíme sa na ďalšie akcie pod ich taktovkou! 26. kapitola Brutalu sa už určite pripravuje, takže… o rok znova? To nie je ani otázka. O rok znova!


Za udelenie akreditácie ďakujeme agentúre Obscure Promotion.


TEXT: Marek "Fajo" Falat  /  Kristýna "Sirien" Vybíralová
FOTO: Martin Mayer

Informácie o koncerte

Názov: Brutal Assault 2022 (sobota)

Dátum: 13.08.2022

Miesto: JAROMĚŘ - Pevnost Josefov

Kapely: STELLARIS, UNEARTH, SOEN, INSOMNIUM, DOOL,
MELT-BANANA, GAAHLs WYRD, LEPROUS, ARCTURUS, GAEREA,
SÓLSTAFIR, AHAB, MAYHEM, Die KRUPPS, ORANSSI PAZUZU …a iní

Informácie o reportáži

Uverejnené: 2022-08-26 15:36:39

Prečítané: 609x

Autor: Marek "Fajo" Falat

Marek

Názory redakcie

Chýba názor redakcie