Prinášame vám druhú z troch častí nášho spoločného reportu, v ktorom spomíname na tohtoročný Brutal Assault. Tú prvú si môžete pripomenúť na tomto odkaze.

ŠTVRTOK:

Náročnost předchozích dvou festivalových dní před nás položila otázku, zda si vůbec lze udržet dostatek energie, nadšení a vytrvalosti až do konce posledního, pátého dne speciálního 25. ročníku festivalu, který pro nás organizátoři vycpali tím nejlepším hudebně dostupným.

Moje tělo na to prvních pár hodin čtvrtečního dne odpovídalo ze stanu, ale i vležmo jsem si udělala názor, že dopolední koncert The DEVIL'S TRADE (dark folk) a PHLEBOTOMIZED (progressive doom/death metal) má výborný zvuk i z dálky. Podle dostupných fotek proto není divu, že k sobě kapely přivábily obstojné množství zvědavců i fanoušků.

Tím lépe připravili podmínky pro nadcházející vystoupení olomouckých deathařů GODLESS TRUTH. Ti, vzhledem ke kvalitě hry a ovacím na odehraný materiál z letos vydané stejnojmenné desky, konečně vytáhli ze stanů i poslední nemrtvé.

Pokud se divíte, kam nám zmizeli z paměti EXCREMENTORY GRINDFUCKERS, tak někde mezi řadou na záchody a řadou na sprchy. Ty totiž letos jely na průtokový ohřívač a tak nebyla nouze o teplou vodu. Tradiční festivaloví kempaři si proto mohli dopřát wellness v podobě prohřátí zatuhlého krčního svalstva, které se už těšilo na odpolední kapely. Death metalovým nářezem Dánů BAEST počínaje, následovaným thrashmetalovými kytarovými řezníky s hardcore-punkovými kořeny ONSLAUGHT.

Mezi tunou testosteronu se našlo i výjimečné místo pro ženský growl z hrdel uječených silikonových panenek BUTCHER BABIES, které naštěstí za dobu svého působení zlepšily jak živý vokální přednes, tak hudební výraz k lepší stravitelnosti a potěše nejen mužského oka, ale i nestranného hudebně kritického ucha.
Přesto se domnívám, že polovina lidí pod pódiem čekala hlavně na dvacetileté veterány ABORTED a veškerou spoušť a bordel, co se svým tempem a zvukem přivalí do kotle. A že to nebylo pro žádné jemné povahy. O zjemnění se postarali až Finové LOST SOCIETY, kteří přenesli brutálnost za hradby Ravelinu a vyčistili vzduch zase nějakou tou melodickou notou a modernějším groove nábojem ve stylu TRIVIUM.

Před jejich koncem mě odlákala na zadní Obscure stage zběsilá dravost mladičkých Britů PUPIL SLICER, o kterých se v zahraničních plátcích hovoří dobrou polovinu roku jako o zjevení. Stylem se pohybují někde mezi grindcorem a technicky propracovaným deathcorem. Zajímavým faktem je, že u hlavního mikrofonu a kytary stojí rozpustilá Kate Davies s růžovým make-upem okolo očí, jejíž osobní energie a výbušnost přilévá oleje do motoru celé kapely a nedává tak obecenstvu jinou možnost, než řádit do poslední suché nitě na těle. Nebo ležet u hrazení s drinkem v ruce tak, jako si to letité hudebně kritické lemry, jako já, mohou dovolit.

Dnešný festivalový program som síce odštartoval až o 16:50, avšak neskorý začiatok v podobe CATTLE DECAPITATION stál za to. Odmenou mi bol technicko-brutálny kostilam, hoci s dosť bordeloidným zvukom. A vokalista striedajúci growling so škrekmi à la „nasratý papagáj kakadu“ - to sme tu, tuším, ešte nemali.

Prekrývanie kapiel je na Brutal Assaulte obvyklým faktom, ale oželieť ukrajinských vojakov z 1914, to ma dosť zamrzelo. KATATONIA má však vždy prednosť! A švédska melancholická stálica sa opäť predstavila v tam najlepšom svetle. Blakkheim a spol. len letmo pripomenuli posledné CD "City Burials", stavili najmä na istotu a medzi dvanástimi skladbami zaznelo až päť z dosky "The Great Cold Distance". Jonas Renkse to všetko odspieval bez jediného falošného tónu, medzi skladbami bol celkom zhovorčivý, dokonca sa odhodlal na pár vtipov: „Videli ste včera BLOODBATH? Chalanov poznám.“ Ani diváci sa nenechali zahanbiť a bolo ich počuť, či už pri "Leaders", "July", alebo napríklad "Ghost of the Sun". Jednotka s hviezdičkou!

Ťažko uveriť, že holandskí ASPHYX čoskoro oslávia 35 rokov od založenia. Tento fakt pripomínajú asi len šediny Martina van Drunen. Ikonický frontman však škrieka stále ako za mlada, do toho si spolu s kolegami riadne zaheadbangoval, nechýbali jeho úsmevné príhovory i venovanie istému pánovi do Moskvy: „Fuck Putin! Die you motherfucker!“. Spomedzi skladieb ma potešili najmä staré, ťažkotonážne klasiky, ako "Last One On Earth" či "The Rack". Nostalgia jak prasa!

Bylo to „počíči“ dobré, ale bolelo by mě nevyužít možnost odskočit si také na další Brity CONJURER, opět ke zadním zdem pevnosti. A jestli jsem během ASPHYX řekla, že očekávám moshpit plný bláznů, tak to, co se dělo během CONJURER, se dá popsat jen jako soulož epileptiků ve ždímačce. Sakra dobrý nářez servírovaný v dobrém čase! Pomalejší kousky nechali doma a ty hardcorovější, sludgeové mely hrnuli vpřed.
 

Na hlavnej ploche si následne vzali slovo anglickí elegáni PARADISE LOST. Ich najväčšia zbraň? Jednoznačne setlist. Prehratie celého "Draconian Times" sa síce nekonalo, zato sme dostali rozumný prierez, primárne z tých lepších období tvorby (rozumej: doomových a gothicmetalových). Nechýbali klenoty ako "Embers Fire", "One Second ", "Forever Failure, prastará "Eternal", z novších napríklad "The Enemy". Nestratili sa ani ukážky z poslednej dosky, najmä záverečná "Ghosts". Greg Mackintosh sypal z rukáva jedno melodické sólo za druhým. Aj starý pes Nick Holmes mal za mikrofónom svoj lepší deň, ba dokonca podal jeden z najpresvedčivejších výkonov, aké som od neho počul. Snáď mu táto forma vydrží do jesenného turné.

Vysmátí jak teenky po koncertu Justina Biebera jsme se přesunuli do přehuštěného kotle na AS I LAY DYING, metalcorové melodiky vytažené z kryokomory času, kteří o sobě znovu dali vědět v roce 2019 megaúspěšnou deskou "Shaped By Fire". A právě z ní a z výběru nejlepších hitů historie kapely se hrálo a v jejich rytmu se chvěl masivní rozvášněný dav pokrývající téměř obě hlavní plochy. Ke vší smůle mi chuť na další výdej energie lehce zhořkla po zaznamenání prvotní nedostatečné připravenosti zvukaře, kvůli které zanikly některé důležité úvodní pecky, a následný odliv energie v kontrastu s tím, co už jsem dnes viděla a slyšela. A tak se brzy dostavila nuda a unylost, která mě neopouštěla ani při oblíbených riffech a závěrečné "My Own Grave". Nejen první řady si ovšem dost hlasitě užívaly a celý koncert rozhodně patřil do kategorie „security stress test“.

Jednoznačným headlinerom celého Brutalu boli MERCYFUL FATE, pôvodom z Dánska. Dlhé roky som neveril, že túto kultovú formáciu niekedy uvidím naživo, a napokon si môžem odškrtnúť ďalšie veľké meno. Pódium bolo na začiatku zahalené gigantickou plachtou s logom kapely, tá sa po úvodných tónoch efektne zosunula na zem a sen sa stal skutočnosťou. Už samotná sćena bola pastvou pre oči (viz zábery v našej fotogalérii). Najväčšiu pozornosť pútal ikonický frontman King Diamond, ktoreho vysoké falzety sa niesli snáď celým areálom. V tomto smere nielenže nesklamal, ale priam ohuroval po celých 75 minút. Za zmienku stoja i jeho potemnelé kostýmy, masky a make-up. Hank Shermann so svojou šiltovkou oproti tomu pôsobil, že ho imidž vôbec nezaujíma. Spolu s druhým gitaristom Mike Weadom však odohrali parádne riffy, melódie i prepracované sóla. Výsledok znel famózne, dokonca aj čo sa zvuku týka.
 

Medzi vrcholy radím čokoľvek z LP "Melissa", ktorá dostala najviac priestoru. Od údernej "Evil" cez šialený "Black Funeral", až po titulnú baladu. Výborne tiež znela "Come To the Sabbath" a zaujala i novinka "The Jackal of Salzburg". Keď to už vyzeralo na záver, kapela sa na stejdž vrátila, a prídavok v podobe 11-minútovej "Satan's Fall" len podčiarkol všetky pozitíva tohto veľkolepého heavymetalového divadla. Ďakovačky zo strany King Diamonda nemali konca a som presvedčený, že vystúpenie MERCYFUL FATE sa zapíše zlatými písmenami do histórie Brutalu. Niečo mi hovorí, že táto show sa u nás už nebude opakovať.

CRADLE OF FILTH mali po Kingovej družine ťažkú pozíciu, sú to však naprostí profesionáli, navyše sa do Josefova radi vracajú. Najmä vďaka dvom Moravákom v zostave (gitarista Ashok a bubeník Marthus, ktorý sa v jednom momente prihovoril divákom). Dani Filth je kultová postavička metalovej scény - buď ho milujete, alebo ho nevydržíte počúvať. Celkom to chápem - tie jeho výšky mi naživo pília uši. Hudobná zložka bola našťastie super a popri typických gitarových harmóniách chválim i novú klávesáčku/vokalistku. Kapela má vonku nový album "Existence Is Futile", čomu samozrejme prispôsobila playlist, ale došlo aj na také pecky ako "Scorched Earth Erotica", "A Gothic Romance", "Her Ghost In The Fog" či "Nymphetamine". Chýbalo však čokoľvek z "Cruelty And The Beast", tak snáď nabudúce.
 

Po týchto temných omšách som ešte stihol na menšom pódiu vidieť Švédov VALKYRJA, avšak nič prevratné som od nich nedostal. Rýchly, ťažkotonážný black metal za prítomnosti pomaľovaných „ksichtov“ bol vcelku uveriteľný, ale radšej by som uvítal jeho originálnu verziu v podobe MARDUK.

Na Obscure stage zostávame až do konca programu; jeho záver totiž patril funeral doomovým matadorom SKEPTICISM. Fínski pohrebáci predstavili hlavne nový album "Companion", na ktorom mierne zrýchlili (čo znamená, že už sú len „veľmi pomalí“). Ponurosť, úzkosť a totálna agónia sú však naďalej prítomné v hudbe i Mattiho hlbokom growlingu. Ten navyše ozdobil pódium niekoľkými bielymi ružami, zopár ich tiež rozdal fanúšikom v prvých radách. Celé vystúpenie polo príjemne hypnotizujúce, a tých 50 minút ubehlo ako voda.

PIATOK:

Čtvrtý den festivalu vhodil na pódia zajímavá jména hrající vskutku rozmanitou tvorbu. Nejprve nastoupili belgičtí CARNATION, aby provedli nutnou exhumaci středečních hrobů a dohnali všechny zombíky zpět do prachem nasyceného prostoru před Sea Shepherd stage.
Metalcore/djentoví AVIANA si přivezli ze Švédska balíček čerstvých hudebních novinek. A po nich další Belgičani, STAKE, nám připomněli zlaté doby grunge, příjemně napasované do post-metalového roucha s přesahem do stoner-rocku a sludge. Setlist obě poslední zmíněné formace podaly vyplněný o dynamicky zajímavé a melodické kousky, navíc se skvělým nasazením vokálů (hlavně dopoledním kapelám často lítají hlasivky mimo přesné noty, ale letos si nemůžu na tento nešvar příliš stěžovat.

Relativně čerstvě uplácaný pražský deathcore ABBIE FALLS si pak vyzkoušel, jaké to je hrát z loňské desky "No One’s Above, No One’s Below" pro již rozehřáté a skutečně reprezentativně početné brutalové publikum, a to i s dočaskou - Patrikem Macháčkem za bicími. Potenciál celé desky stojí vysoko, ale naživo se krapet pohřbili pod zvukem kopáků. Jinak skvělé masivní a zběsile tepající zvukové bahno se bohužel mimo scénu uzavřených klubů utopilo v otevřeném prostoru a detaily místy splývaly v obyčejný hluk. Přesto velmi příjemně překvapili a spokojené obličeje prozradily, že si získali nejednoho nového sledujícího. Výborně se navíc kluci postavili k nečekanému úrazu během řádění fanoušků, kdy si jeden z nich poranil nohu.

A protože já ty thrashe zase tolik nežeru, ale hlad už byl veliký, jala jsem se prozkoumat letošní žrací uličky a vzala jsem to hezky od začátku.
Nejlepší rychlé jídlo vařené s láskou si tradičně dovezli Harekrišňáci, kteří vám kromě chutných, sladkých i kořeněných pokrmů servírovali porci úsměvů a dobré nálady. Kavárna Kafka zase přesvědčila ostatní, že jejich řada bude vždy třikrát delší, a to nejen pro dobré kafe, ale také pro výtečné vegan koláče a skvělé domácí limonády bez tuny cukru. Tradiční česká polévkárna a řízkárna nabízela bok po boku kombo zaručující plná břicha, ale komu to nestačilo, mohl si vybrat jeden z několika desítek vegan i masitých burgerů, jejichž vůně a exempláře jsme potkávali na každém kroku. Skoro si říkám, že by si Brutal zasloužil samostatnou anketu o tom, kde že byl ten vůbec nejlepší burger.
Vítaným zpestřením vedle stánků s pizzou a grilovanými kuřaty se ukázaly být pulty s asijskou kuchyní nabízející různé rýžové směsi s houbami, mořskými potvorami i žábami, také vegetariánské sushi a rolky, poke bowls, a v areálu nesměla chybět ani obvyklé indické a nepálské kari menu. Horko-nehorko, jako zástupce jedné z mnoha plechových hub a nadšenců pálivého jídla, musela jsem si vyplakat štěstím pár kapesníčků nad dobrou mannou.
Věc je ta, že pokud trpíte na dietická omezení, hledat jídlo, které by nezpůsobilo záchvat slinivky trochu dalo zabrat. Ovšem kus poctivého a netučného masa spolu s dobrou restovanou zeleninou jste našli vždycky a pro ty, které netrápil lepek, laktóza ani jiné nejčastější potravinové alergeny, se ukázal být stánek s poctivými bochníky chleba pomazanými nejrůznějšími aditivy, pomazánkami a sýry, jako skvělá low-cost možnost dobrého a vydatného jídla.
Po dobrém jídle je potřeba všechno spláchnout, o což se postarala letošní brutalová nabídka pivních speciálů, ale také nealkoholická varianta zastoupená otrokovickou kavárnou s nejlepší kávou v areále, dále v těsném závěsu chuťových buněk tichá kavárna vedle KAL stage a při ní situovaný stánek s matcha čajovými limonádami. Mlsnější jazýčky uvítaly tradiční absinthovou limonádu s melounem, což lze ostatně také považovat za vege oběd, že. Variantou pro schlazení, zvláště v parných dnech, které zde panovaly, byla i zmrzlina. Nesměla chybět pověstná černá v černém kornoutku. Brutální všechno…

Ale to už odbyla třetí hodina a já natěšeně přešlapovala na HUMANITY’S LAST BREATH, pohyblivým deathcorovým pískem nasyceným o zetlelé zbytky lidské civilizace, dekonstruující všechno pevné, pohlcující poslední záchvěvy krásy a evoluce. Švédové asi dobře znají své černé vody a o to lépe je dokážou simulovat v hudbě. Deska Välde, z níž nejvíce čerpali, byla naživo tak skvěle odehraná, a to i přes častý technický kolaps samplů v pozadí, že není co vytknout. Hypnotický vokál a procítěný přednes Filipa Danielssona si vysloužil respekt a uznání i mnohem starších a ostřílenějších kolegů.

Ve chvíli, kdy vystoupal v pozadí banner nesoucí cover alba "Moonflowers", námi probíjelo drobné napětí složené z očekávání a přání, aby se něco nepokazilo. SWALLOW THE SUN je totiž jedna z delikátních, silně atmosférických doomových kapel, která potřebuje mít skvěle nazvučeno, plus k tomu ideálně pozdní večerní čas. A jakmile začali hrát, bylo slyšet, že všechno úplně nění tip ťop, synchronizace nástrojů a vokálů i jejich utopené linky se chvilku hledaly nejen v odposlechu. Nicméně se našly a to prvotní napětí a nervozita opadla, publikum se uvolnilo a začalo zpívat spolu s frontmanem Mikko Kotamäkim. Mezi výběrem z novinky vypíchli bolestnou baladu "Woven Into Sorrow", také "Enemy" a "This House Has No More Home", ale nebáli se sáhnout ani po starších kouscích jako "Swallow". Hrálo se i z roku 2019, konkrétně "Stone Wings", a "Firelights". No, ačkoliv to nebyl jejich nejlepší koncert, byl dobře odehraný a rozhodně nás bez většího přemlouvání navnadil na chystanou šňůru po evropských klubech. Ty se ke vší smůle stále přesouvají v kalendáři a nechávají nás, fanoušky, ohryzávat si nehty a smutně koukat do diáře.

Jediným slovenským zástupcom na Brutale 2022 boli DEPRESY. Priestory na menšom Obscure stejdži síce nepraskali vo švíkoch, no predvedená hra musela zaujať i zahraničné publikum. (Snáď tam nejaké bolo, keď sa už spevák Vesper rozhodol komunikovať výlučne anglicky.) Hudobné i vokálne výkony boli na skvelej úrovni, horšie to už bolo s výberom skladieb. Chápem, že kapela chcela predstaviť nové CD "Psycold", no zahrať z neho až sedem ukážok a medzitým len dve staršie veci? Podľa mňa zlé rozhodnutie.
Z DEPRESY jsem stihla sotva tři písně, ale bylo to jedno z mála vystoupení, které mě v neustálém shonu mezi jednotlivými koncerty dokázalo na chvíli zastavit a uvolnit ve snivé atmosféře. Alespoň před zvukařem byl zvuk perfektní a když bych byla ohebnější, kopnu se do hlavy za to, že jsem na ně nedoběhla dříve.

A zo Slovenska poďme späť do Čiech. Svoju premiéru na BA si dnes odbyli aj „pražsko-plzeňští“ SOMNIATE. Ich black metal je plný disonantných gitarových hrátok a prepracovaných klepačiek, dnes ho však ubíjal zlý zvuk. Dosť nečakane, keďže zvukové podmienky v Bastione boli predošlé večery celkom znesiteľné.

Ze zvědavosti jsem si počíhala také na to, co rozezní KAL stage. Zpevák kapely MŮRA, která odehrála svůj set již v úterý, má totiž vcelku zajímavý sólový bočák Z, v podobě potemnělého dronového projektu obšťastňující k zešílení všechny nadšence rituální černoty, tíživého hluku a rezonující deprese. A přesně to naplnilo vydýchaný a vyhřátý hrob, ve který se Keep Ambient Lodge v průběhu večera proměnila.
 

Nórsky černokňažník ABBATH zavítal do Josefova sólovo už druhýkrát. Samozrejme nie sám, ale s doprovodnou kapelou nesúcou jeho meno. Niekdajší líder IMMORTALu má z čoho čerpať, a ukážky zo súčasnej vlastnej tvorby ("Dread Reaver" či "Hecate") doplnil na záver pár zásekmi zo svojej nesmrteľnej minulosti ("In My Kingdom Cold", "Withstand The Fall of Time"). To všetko s typickým corpsepaintom a mám pocit, že dokonca bez výraznejšieho alkoholového opojenia, aspoň to nebolo vidieť na predvedenej hre. Tak či onak ma jeho vystúpenie príliš neohúrilo.

Keby sme spísali rebríček najčastejšie hrajúcich brutalovských kapiel povedzme od roku 2003, SUFFOCATION by istotne okupovali predné priečky. Síce už definitívne bez Franka Mullena, zato však opäť s technicky precízne vyskladanou porciou sonickej brutality, navyše s mohutným zvukom. Newyorčania naživo asi nemôžu sklamať, najmä keď sa opierajú o kvalitné hráčske výkony a setlist s dôrazom na časy minulé ("Liege of Inveracity", "Breeding The Spawn" či "Pierced From Within").
 

Výborným bizárem Norů SLAGMAUR jsme se bavili hodinu před půlnocí na placu Bastionu. Hororové masky, schizoidní aranžmá a k tomu luxusní black metal severského typu doplnila ještě na rychlo domluvená hostovačka několika členů Postapo convoye. Malinká stage na chvíli konkurovala vtipu o počtu klaunů vycházejících z jednoho auta, ale my si i bez toho připadali jako uprostřed podivného snu, takže nás všechny ty kosti a podivná zmítající se individua vcelku pobavila. Kombinace vizuálních podivností a valivého industriálně laděného avantgardního troll-blacku, navíc kompozičně prošpikovaného symfonikou, sedla nočnímu Bastionu jako ulitá.

Asi som tiež mohol zvoliť pobyt v Bastione, ale mrzelo by ma zmeškať legendu, ktorá dala meno najtemnejšiemu metalovému subžánru. Pritom hudba britských VENOM spadá prevažne pod tvrdší heavy/speed metal. Trojica vedená ikonickým Cronosom predviedla dôstojný set postavený hlavne na starej tvorbe, všetko odohraté s potrebnou energiou a bez zádrheľov. "Black Metal" zaznel pre istotu už na úvod, kultový status potvrdili napríklad aj "Welcome To Hell", "Buried Alive" či "Countess Bathory". Všetka česť tvorbe týchto anglických matadorov, no ja som sa z nej nikdy neposral, a tento fakt nezmenil ani dnešný koncert. 

Celou závěrečnou show na Emperor's Square v podání industrial blackařů MYSTICUM byl popsala jako velký industriální teror světloplachých návštěvníků festivalu. Ale že byl neskutečně uhrančivý, postávali jsme bez mrkání očí před třemi vysokými piedestaly utopenými v mlze, na nichž stáli členové Prime Evil, Herr General Cerastes a Dr. Best s velkoplošnou digitální projekci v zádech, a hltali každý řezavý zvuk kytar, každý úder a tep té šílené show. Jistá dávka jejich primitivního přednesu mě fascinovala natolik, že jsem zapomněla odejít do stanu a zůstala ještě pěkných pár minut v kvalitním tranzu, než jsem se od jejich Matrixu odpojila a šla hledat spacák, protože to, co nás čekalo v sobotní dávce kapel, stálo za každou hodinku spánku k dobru.
 

Pokračovanie nabudúce…

TEXT: Marek "Fajo" Falat  /  Kristýna "Sirien" Vybíralová
FOTO: Martin Mayer