Francouzská perla alternativních vod ALCEST vydala v pořadí své šesté album “Spiritual Insctinct”, na které mnozí čekali s nadšením i s obavami. Za vším stál korporát Nuclear Blast, k němuž ALCEST přeběhli od rodinného podniku Prophecy Productions. Samozřejmě se strhla lavina kritiky a nedůvěry, neboť kapely upsané Nuclear Blast jsou udušeny umělým zvukem a jejich výraz se stává zcela plytkým a prázdným kalkulem. Mnoho kapel to nevydrží a přeběhne jinam, převážně k Metal Blade či Season of Mist, jiným to vyhovuje a těží na tom společně s Nuclear Blast (opravdovost už zde však nemá místo), no a pak tu mezi tím vším klamem jsou ALCEST, kteří už předtím ubezpečili své fanoušky o tom, že podepsání smlouvy s gigantickým labelem na jejich zvuk nebude mít žádný vliv.

Člověku se tomu ani nechtělo věřit, ale na druhou stranu asi také záleží na tom, s kým ALCEST jednali a jaká osoba jim co navrhla, protože zařazení do stáje Nuclear Blast na ně nakonec skutečně vůbec žádný vliv nemělo. Následné rozhovory potvrdily mé domněnky po vydání “Spiritual Instinct” – tedy to, že Neige se nikdy nezaprodá, protože je natolik moudrý a osvícený, že toho v podstatě není schopen. Ví přesně, co v životě chce a nenechá se obelstít, na to má totiž až příliš zkušeností. O peníze mu také určitě nejde, na to je totiž až příliš duchovní. Na téma o tom, zda je to jen póza či ne, nemá smysl diskutovat. Každý to musí totiž ucítit sám, každý by měl poznat, jak na něj člověk na druhé straně působí.

Nové album je velmi povedené dílo, pokud však pochopíte jeho myšlenky a sami se s nimi ztotožníte, jeho obsah vás doslova vcucne a už nikdy nepustí. Až pak začne všechno dávat dokonalý smysl a vy tak pochopíte jednotlivé zvukové i kompoziční pochody, které zde mají obrovský význam a přesah.
“Spiritual Instinct” už není jen hudba, je to poznání sebe sama, rozhovor se svou duší a duchovní rozvoj. Ve vnitřních konfliktech trpíme, sami sebe ztrácíme. Ztráta, samota a životní problémy nás dovedou srazit na kolena, přijít tak můžeme o všechno, dokonce i o správné hodnoty, pokud selžeme. V dnešní hektické době se šíří vnitřní nákaza stresu, depresí a úzkostí. Odlidštěnost obklopuje lidstvo neviditelným a dusivým igelitem, nelze se nadechnout. Pravé hodnoty se vytrácejí – láska, lidský kontakt, přátelství, pochopení sebe sama a myšlení s přesahem až do lidským okem neviděných struktur – v moderní společnosti sice tohle smýšlení ustupuje, někteří interpreti jej ale připomínají. Mezi ně patří právě ALCEST.

Neige si v nedávné době prošel těžkým obdobím. Vyčerpán z turné k desce “Kodama”, které trvalo dlouhé tři roky, ztratil sám sebe a spojení s duchovním světem, který je pro něj životně důležitým. A přesně takhle “Spiritual Instinct” skutečně zní. Je to vyražení do boje s obrovskou silou. Díky tomu album působí jako tvrdší, agresivněji a syrovější materiál. Je to opravdu překvapivý, ale velice logický krok v obecném vývoji ALCEST. Kromě toho je skvělé, jak každá deska v případě ALCEST dává dokonalý smysl, neboť se vždy uskuteční nějaký posun, zůstane zachována esence ALCEST a pokaždé můžeme hovořit o intimním vyjádření Neigeho, které má samo o sobě obrovskou hloubku. Tentokrát je to snad úplně nejvíce osobního rázu. 

Z písní na “Spiritual Instinct” doslova vyzařuje zmíněný vnitřní konflikt, bolest, ale zároveň i obrovská moudrost a odhodlání. Už zde nerozjímáme nad světy mimo ten náš, nad putováním duší napříč prostorem a časem, ale bojujeme s realitou, která je mnohdy těžká k unesení. Aby se jí člověk mohl postavit, musí si uvědomit jedinečnost svého ducha a to, že pokud vypustí své duchovní já, získá obrovskou svobodu a sílu čelit neprostupné temnotě v životě.
A proto úvodní “Les jardins de minuit” překvapuje rychlým tempem v úvodu, odhodlanými riffy a velmi intenzivním screamem, proto singl “Protection” ve své úvodní melodii naléhavě volá po duševním osvobození a ve vší bojovnosti poukazuje na úlevu, která pak se závěrem písně přichází a symbolizuje prozření, povznesení, osvícení... “Spiritual Instinct” je v tomto ohledu nejvíce vyvážená deska. Je tvrdší, kytary řežou mnohdy v až black metalových temnotách druhé stránky lidské duše, ale zároveň zde naleznete mnoho shoegazově zasněných a zastřenějších míst. Rytmická sekce je snad nejlepší v historii kapely – Winterhalter měl vždy skvěle nazvučený virbl, přechody, činely i kopáky, ale teď je to společně s výraznou basou opravdu lahůdka. Baskytara byla povytažena směrem nahoru, tudíž její zemité drnčení podporuje celkovou tvrdost a s bicími tvoří perfektní rytmickou souhru. 

S tvrdostí jde ruku v ruce konkrétnější zvuk, který už není tak zastřený. Je to na úkor atmosféry, ale zase se tak posiluje zmíněná naléhavá aura desky. I tak zde ovšem, jak jsem psal, najdeme atmosférické pasáže, a to ve vyváženém poměru. Druhý singl “Sapphire” odkazuje na dávné časy post-punk/black metal/shoegazeových AMESOEURS. Jde o nejminimalističtější skladbu na “Spiritual Instinct”, která umně kombinuje post-punkovou melodiku a shoegazovou snovost jiných dimenzí s vymyšlenými slovy. Ano, u ALCEST není ničím novým, že jsou v písni neexistující slova, která mají vyjadřovat pouze pocity. Krom toho zde můžete slyšet medový hlas živého kytaristy Zoého.

“L'île des morts” zase překvapí nádherným hlasem SYLVAINE (Kathrine Shepard) a střídáním temp. Silné melodie vystřídá nečekaně syrová sypačka, která graduje v magické melodie, přičemž hlas Kathrine se stává s kytarovými vizemi téměř jedním omamným zvukem. V tomto případě vždy zažívám mimotělní zážitek s přeléváním se melodií, jako když samotná Luna hýbe vlnami moře.  
“Le miroir” zase náladami připomíná “Déliverance” z alba “Shelter”, i když dost nechápu, proč není tato nejklidnější (i když síla emocí je zde maximální) věc na albu jako poslední, neboť se hodí jako taková rozlučka a uzavření celého dějství. “Le miroir” probouzí údiv v úvodu, který připomíná drsný sludge/doom. Temná basa a kosti drtící bicí jsou na poměry ALCEST opravdu těžké, poté ale hradba hluku opadá a posluchač je uklidňován šeptáním kytar a Neigeho kontrastním zpěvem se vší emotivní naléhavostí. Vokály jsou na albu oproti minulosti povytaženy a už nejsou tak skryté a atmosférické. Zato jsou ale mnohem intenzivnější v emocích i sdělení. Opravdu jsem překvapen, jak nahlas a o kolik silnější je Neigeho zpěv v čistých polohách, ale i ve screamech, a to kvůli zvuku, ale i díky projevu jeho samotného. Ta naléhavost z alba doslova křičí, a tak nutí k slzám.

Titulní kompozice, která desku uzavírá, je inspirována sebevraždou Neigeho kamaráda, je však úmyslně pozitivní a nadějná. Jak sám totiž prozradil, chtěl nějaké odlehčení a pozitivní vyzařování po temnějších místech na “Spiritual Instinct”. Kytary se přelévají sem a tam jako chladné vlny na moři, kde člověk pluje do neznáma za Sluncem na obloze, které však brzy zapadne za obzor jako sám život. Každý jednou popluje za obzor na druhý břeh, přičemž dojde existenčnímu poznání, a právě tohle cítím ze závěru této velice povedené desky. 
Samozřejmě ona tvrdost, syrovost a agrese je překvapivá spíše na poměry ALCEST, kteří byli vždy spíše mírumilovní a opravdu hodně zasnění. Se “Spiritual Instinct” ale můžeme hovořit o příchozí hudební i myšlenkové závažnosti, která je zde pro Neigeho rozhodující. Je to vydání se do bitvy se životem a se svým vnitřním světem. ALCEST vždy disponovali terapeutickými účinky, aktuální nahrávka však doslova dodává sílu a odvahu životu čelit.

V podstatě jediné, co albu chybí k plnému hodnocení, je delší stopáž. Ještě tak dvě písně bych přidal a byl bych naprosto spokojen. Takto je zážitek až příliš rychle pryč. I když se vždy dá s radostí zopakovat, cítím, že z toho kapela mohla dostat i víc. Mé hodnocení je ale nepatrně vyšší než v případě posledního alba “Kodama”, protože po intenzivních posleších cítím, že “Spiritual Instinct” má oproti předchůdci trošku na vrch. Možná za to mohou skvělé skladby, možná myšlenkové napojení. Ale cítím to.
ALCEST jsou snad ještě minimalističtější než předtím a ta syrovost a "drásavost" jde až na dřeň.