Druhé album francouzských DÉLUGE je impulzivní a proměnlivou hrou s procítěným přednesem a katarktickým přesahem.
“Ægo Templo”, v překladu “Chrám sebe samého”, “Chrám ega”, nebo také “Já jsem chrám”, hovoří o těžké a pomalé práci, kterou na sobě musíme vykonat, abychom se v životě posunuli a ze tmy se přiblížili světlu.
Půvabný artwork v modrých a měděných tónech je inspirovaný uměním Fridy Kahlo. Do očí bijící podobnost najdete v ústředním motivu rozpraskaného sloupu. Motiv uchopil vlastním autorským stylem Valnoir z grafického studia Metastazis a do vlastního díla přidal další symboly a pojítka s DÉLUGE a živlem vody.

I když je album abstraktní, v textech zpracovává mnoho symbolů mnoha výkladů. Zároveň je v jádru orientované na život a odkazuje na éter jako pátý živel - tím navazuje na předchozí a vůbec první ucelené album "Æther" z roku 2015. Ve srovnání s ním je nové album více vrstvené a mnohem více expanzivní mezi styly. Chvílemi naráží tvrdými sekvencemi jako rozbouřený oceán na kamenné vlnolamy, chvílemi energie jakoby melancholicky ustrne v ledovou nehybnou plochu. DÉLUGE dokazují, že mají potenciál vykrýt jak statut atmosférického post-rocku, tak hardcorem ovlivněného "untrue" black metalového tělesa nové generace. Ždímají emoce a zarývají se ostrými kytarovými drápky do posluchače.

Slibný a ambiciózní začátek v podobě “Soufre” vítá pádivým tempem. I když se pohybuje hlavně v mollové tónině, je v jádru plná naděje, optimismu, v kontrastu k pozdějším věcem. Už zde se boří hranice žánrů a metal-core s black-metalem splývají v jedno.
Následný rádiový hit “Opprobre” je prověřená píseň, s níž už dříve vystupovali. Své místo našla oficiálně po třech letech, a to právě na novém albu. Ústřední téma vůle člověka překonávat zradu a posílit “chrám své duše” je citlivě zasazené do valivého souzvuku nástrojů a vokálů. Post-hardcorový přednes dobře souzní se snadno uchopitelnými riffy. Příznačně líbivá melodičnost a detailní práce tvoří jasný hit. Zajímavým detailem je hostující Matthieu Metzger, který si zakvičel na saxofon a přidal písni víc peprnosti, až hororové strašidelnosti. (Mezi dalšími hosty na albu můžete postřehnout také nenápadný vokální příspěvek v “Abysses”, “Ægo Templo” a “Digue” zpěvačky Hélène Muesser.)

“Opprobre”, tak jako další z písní “Béryl” a “Vers”, byla nahrána před oceánem a nese v sobě zakomponovaný živel vody. Je tak dobrým příkladem toho, jak formy a skupenství vody definují emoční rozpětí tvorby DÉLUGE. Konkrétní stavy i skupenství vody dokáží perfektně vyjádřit lidské emoce a právě proto tento hravý prvek záměrně využívají k umocnění atmosféry.
Dvojice písní “Baïne” a “Digue” splňují očekávání fanoušků moderního post-rocku, shoegaze a atmosférického hard-coru. Jemné melodické motivy bez kdovíjak existenčně tíživé atmosféry s tvrdě vyznívajícím zpěvem se mohou snadno dostat pod kůži starší i mladší generaci. K black-metalovém duchu alba mají ze všech písní nejdál, nicméně k modernímu experimentálnímu progu mají zase nejblíž, takže si každý nakonec najde na desce to “své”.
Zatímco “Abysses” palčivě přenáší konflikt na post-rockovém podnose, s plačtivým hlasem Hélène doprovázejícím masu blackmetalového řádění bicích, intenzivní mužský vokál chvílemi předvádí uhrančivé představení srovnatelné s přednesem Colina z AMENRA a naprosto na sebe strhává pozornost. Těžká a ponurá stěna zvuku se mimochodem skvěle doplňuje s Francouzštinou, v níž se lze obratně opřít do hlasivek a vytvořit tak spoustu stísněných pazvuků okolo. V případě “Abysses” to jde ruku v ruce s tím, co zde předvádí kytary. Zetlelá vrstva rozbředlých tónů strun působí jako špatně zahrabaný hrob, do kterého se vám čím dál víc boří nohy, až nelze ven.

Ambientní “Fratres” je monochromním předvojem pro velké entrée asi nejlepší skladby alba “Gloire au Silence”, v níž dominuje progová melancholie s neuvěřitelnou dávkou energie, kterou je třeba vybít, takže se bicí konečně opírá vší silou do děje. Parádním tahem bylo i přizvat hlas japonské “screamo” legendy ENVY, kterým je Tetsuya Fukagawa. Jeho citlivý přednes a poetická zpověď nabourává black metalové základy písně, přidává na intenzitě utrpení, pochopení a katarktickém smíření. “Gloire au Silence” je fantasticky barvitá, úderná a dechberoucí kompozice. Zasněná atmosféra evokující příchod bílého světla do tmy a příliv sladké vody vyprahlé a žíznivé duši.
Slabým místem alba je snad jen to, že se toho výrazného děje příliš, proto krásné momenty, jako je melancholický přednes písně “Ægo Templo” se silným zabarvením tvorby kolegů ALCEST, mezi ostatními tolik nevyzní. Stejně jako “Béryl” těží z pomalého tempa a doomového chmuru konzervující depresi v čase. Kouzlo tkví v protikladech hrubého řezavého hlasu a jemné, velmi snadno zranitelné nevinnosti která jiným písním chybí.

A když jsem zmínila “Béryl”, black-metalovou tragickou krásku se závojem sludge, doplním, že zrovna tahle je asi nejtěžším kouskem alba, se syrově naservírovanými kytarami a hlasem vzbouřeného trpícího ega, které se konečně prodere na vzduch. Druhá vrstva čistého vokálu v pozadí v unylých spodních tónech přidává na autenticitě a silně působí na empatii. Zvuk se táhne, bicí kráčejí svůj poslední pochod vstříc očistě.
Ambientní vložka v podobě monotónních kapek vody a pohybu oceánu plynule přenáší děj na “Vers”, závěrečnou black/death-metalovou vřavu se špinavými vokály v údernějším tempu. Zhruba v polovině přijde střet s tichem, výdech a vzápětí nádech pro další větu s řevem podkresleným klavírní linkou, kde screamy vzdychají nad minulostí. Následně se veškerá pozornost nástrojů, přenese ke vzkříšení a symbolickému vzpřímení poškozených sloupů, které dohromady jsou s to podržet těžké stropy chrámu duše.

V průběhu necelé hodiny si projdete fázemi popření, vzteku, smlouvání, deprese, přijetí skutečnosti, poučení se z minulosti a konečně: zmoudření, zesílení a růstu osobnosti. Je to jako přecpat se francouzskými čokoládovými pralinkami, z nichž každá způsobuje tepající bolest hlavy, a následně prožívat emoční kocovinu se zařeknutím se, že od nynějška už budete o sebe dbát.