Již za dva týdny bude k dispozici LP květnového počinu “Divine Technology” z dílny tuzemských MEAN MESSIAH. Vzpomněla jsem si, že vůči tomuto albu mám nesplněné resty a je čas je dohnat.

Musím říct, že i když úvodní symfonický darkulínský pochod “Interment of Ashes” předcházející druhou polovinu “Hello Again!” je podivnou směsicí pompézností ve stylu FLESHGOD APOCALYPSE a FINNTROLL (a to působí mírně směšně), veskrze se daří navodit ďábelskou atmosféru plnou ohně, magmatem tryskajících tůní a všude přítomných hlasů zmučených duší. Dobře tak navazují na sedm let starou prvotinu “Hell”. Ta mi překvapivě ve své době unikla. O to víc mě nový zvuk “Divine Technology” pohltil. Brada padá, jistý druh nadávky vyklouzne z úst. Čelíme poprvé formátu DEVIN TOWNSENDa na území Česka. A tím severočeským jasně okopírovaným “Devinem” je multiinstrumentalista Dan Friml a jeho “hoši”.
Máme před sebou jedno z nejlepších alb, které v našich končinách letos vyšlo. Kritika přetechnizované společnosti si vybrala pořádně ostrý háv, včetně zábavného coveru alba s ukřižovaným Ježíšem s iPhonem v ruce pořizujícím si selfie. Až mám pocit, že musel Dan provést nějaký obzvláště temný rituál, čímž vzkřísil neklidného a pořádně hladového, trashového ducha STRAPPING YOUNG LAD.
Strojově nasekaná přesnost, mocné Jirkovy bicí a mohutný zvuk v tempu nezastavitelného buldozeru drtí od začátku do konce. Ani mi nevadí, že styl MEAN MESSIAH je jak přes kopírák, naopak, klobouk dolů, že si na to troufli a nepohořeli.

Příznačná pro album je heavy-metalová hravost, povzbudivá melodika, trashové běsnění, epické zpracování a vyzrálá produkce. Rozjetý vlak nejde zastavit a zanechává za sebou ohnivou stopu. Pořádně našlapaná dávka basů a temných kytar vytváří silnou masu těžkého zvuku, v níž přesto nezanikají ani drobné detaily a melodické kličky. Příkladem toho je “Divine Technology” a prudká “The Beast”. Palec nahoru post-produkci a masteringu. I když máme před sebou formát světového zvuku, kořeny středoevropské metalové scény se nezapřou a pěkně se ozývají v kuse "Blood of Sirens / The Call", kde na spektru vypichují jak tvrdé, tak jemné nuance typické pro lokální rockovou a metalovou scénu posledních třiceti let, a teď nemyslím agro-rock typu KABÁT.

MEAN MESSIAH chce za každou cenu působit jako monstrózní Balrog a kousek té “trů-ívl” esence se snaží prosadit do každého kusu. To by mohlo některé posluchače odradit. Nicméně na albu najdeme i odpočinkovou instrumentální část “The Call”, která příjemně uvolňuje zatuhlé krční svaly před další smrští v “Thorn” a “We Shout”. Potenciál pro další tvorbu nečerpá tedy jen z jednoho kotle a to je moc dobrá zpráva.
Zatímco “Thorn” ještě začíná tvrdě a časem se propracuje k heavy náboji, následná “We Shout” vyloženě čerpá z endorfinů a má asi nejvíce disco teenagerovský zvuk, který mi k albu zcela nesedí. Obě mají společné to, že jsou místy zbytečně protahované.
Jedinou česky otextovanou písní je šest a půl minuty rozsáhlá “Za Světlem”. Vokál Dana nejprve štěká a rozdává kousance, pak se zabalí do hrdelního skuhrání a skřípotu. Během refrénů a mezihry dojde i na čistý zpěv, kde konkurenčně válcuje tvorbu ARAKAINů, tak třikrát za sebou, tam a zpět. Infernální epika black-metalu říznutého heavy-metalem je báječně fungující kombinací, která zkrátka baví. Téma se výpravně mění a operuje s temnými riffy, neúnavnými kopáky a ještě jednou pořádnou dávkou blasfémické atmosféry.

Shrnuto a podtrženo: Až na ten lehce ujetý úvod a pachuť plagiátorství je to od MEAN MESSIAH parádní jízda.