Řekové opět dobývají svět. MOTHER OF MILLIONS a jejich třetí album "Artifacts" je jako motýlí efekt, na jehož křídlech vás přenese z prosluněných řeckých kopců do pěkně ledové a syrové krajiny. Příznivci melancholického prog rocku a dokonalých melodií ve stylu SÓLSTAFIR, SWALLOW THE SUN, HANGING GARDEN nebo KONTINUUM by měli zpozornět.
Tento kvintet z Athén totiž letos právem vztahuje ruce po pomyslné trofeji nejlepší melancholické hudby, kterou si mezi sebou obvykle vyměňují severské národy. Album je vhodné pro dlouhé zimní večery a takové to domácí poplakáníčko. Neštěká, nekouše, za to dokáže báječně uvolnit.
V šesti písních a jedné klavírní skladbě, se skromným artworkem na přebalu, se skrývá něco málo z Pandořiny skříňky, co vás zasáhne a plně vtáhne do poslechu. Nejedná se tak rozhodně o hudbu do auta, spíše vyžaduje klidný a soustředěný poslech. Což samozřejmě nemusí vyhovovat všem.

"Artifacts" představuje brilantní a silné vokály, strhující emoce, atmosférické hloubky piána, pulzující energii a filozofický přesah textů. Celkově lze poznat, že více, než plným melodickým linkám nástrojů se MOTHER OF MILLIONS při skládání věnovali experimentování se souzvuky různých efektů a rytmů, a změnám melodických poloh. Výsledkem je tak zvuk spletený z drobných spojů, které překvapivě dobře drží pohromadě.
Hned úvodní píseň "Amber" je co do tempa nejrychlejší věcí alba. Je to také první vytažené eso z rukávu, ke kterému vznikl umělecky laděný videoklip. Hraje si s naléhavostí sdělení a klidem jako kočka s myší. Následující "Rite" je jedním z několika vrcholů, které album nabízí. Je jako klidná řeka, dokud nedojde na její peřeje. MOTHER OF MILLIONS mimochodem skvěle vypráví příběhy v několika málo slovech. Kytary se drží nízko, odsekávají a nedrží skladbu "v pevném obalu"; spíše se přelévá mezi prsty, což je výsledkem kombinace zpěvu a klavíru.

"Soma" je uzemněná, vyrovnaná a dobře vyvážená. Basová linka je hravá a nenucená. A kdyby bylo možné píseň přirovnat k nápojům, tak tohle je první ranní tiché kafe.Není zvykem slyšet, že se el. kytary nesnaží urvat z písní největší díl pro sebe. Zde má každý zvuk a každý nástroj své přesné místo a čas. Je to dobře dávkovaná droga. Navazující "Cinder" je asi pocitově nejtěžší a nejstísněnější částí alba. Jde také o textově nejvíc osázenou píseň. Jemné zvuky bicích hned ze začátku popohání mechanická kolečka písně do mírného tempa a přináší silý niterný pocit, že je něco špatně. Je to melodická nevolnost vyvolaná úzkostí, prázdnotou, strachem a pachem deště. Line se od slabých souzvuků až po kytarové a hlasové crescendo, v němž George Prokopiou se svou dokonalou intonací exceluje. A není divu, sám totiž vyučuje zpěv. Nejsou zde sice tak silné vokální linky, jakými jsme byli svědky na předcházejícím albu "Sigma", přesto má tato klidnější rovina své specifické charisma.

"Nema" je jedinou akustickou vložkou, plně v klavírní režii. V dokonalé hudební harmonii tiše našlapuje ve stejném stínu, jako obdobná "Z-man" a "Timeless" od TEXTURES. Předposlední "Anchor" je příběh o tom, co vše se nachází na dně, kam nás táhne vlastní myšlení. Ztracené lidské snažení, artefakty žití: pozůstatky progresu civilizace i jejího pádu. Střepy z toho, co bylo před námi, i z nás samotných. Ale ze dna se nejlépe odráží. Kompozičně má docela dlouhý náběh, který nenadchne ani neurazí, ale pak se dostane v druhé třetině k pěkně jedovaté doomové náplni a příjemnému kytarovému sólu, po němž následuje snadno zpívatelný nápěv - a ten rychle leze do hlavy.
Poslední, uzavírající a téměř desetiminutová "Artefact" se sice maskuje jako nenápadná, melancholická tečka, ale má mnohem větší přesah a sílu. Tiché, zádušní intro se mění v tesknou a jednoduchou klavírní linku. Přidává se občasné klepání paliček, nervózně pulzuje a dynamicky rozbíjí společně s naléhavým zpěvem statickou rovinu skladby. (Připomnělo mi to moment z koncertu Hanse Zimmera, kde byl použit stejný dramatický prvek klepání paliček o sebe při vzdávání tiché památky Heath Ledgerovi a obětem střílení v kině Aurora, v Kolorádu, roku 2012.) I proto se mi při prvním a každém následujícím poslechu vrací husí kůže. V silném závěru gradují kytary společně se zpěvem, které na chvíli přeruší mluvené slovo v Řečtině, a vše se upíná k poslednímu sdělení, které je zároveň středobodem alba.

Život, i přesto, že nám byl vnucen, si chceme zachovat. Jde o materialismus ve své nejčistší podobě - snahu o udržení a ovládnutí života. Artefakt, který přetrvá. Jsme závislí jeden na druhém, na rituálech a na zvycích. Holt, filozofování mají Řekové v krvi. Mně teda v krvi koluje nově získaná závislost na albu "Artifacts". Doufám, že nakazí i vás.