Nekorunovanými králi doom metalu jsou v současnosti pravděpodobně finští muzikanti. Těžko říci, zda se v jejich zhudebněné depresi nějak odráží život v tomto mrazivém, severském státě; tak jako tak, tato a další kapely ukazují celému světu, kdo momentálně vládne nejpomalejšímu z metalových žánrů.

MY SHAMEFUL jsou tedy dalšími, kdo spojili svou duši se zhoubným kovem. Kovem, v jehož čele stojí již po několik let nepřekonatelní SKEPTICISM (alespoň tedy v zemi tisíců jezer). Oproti nim jsou však MY SHAMEFUL ještě stále začátečníci – vznikli před šesti lety a „…Of Dust“ je teprve jejich druhou plnohodnotnou nahrávkou. Ta první – „Of All The Wrong Things“ - přitom není bůhvíjak stará. Světlo světa spatřila někdy v roce 2003, a MY SHAMEFUL se na ní ihned uvedli jako velice zajímavá doomová formace. Tehdy jsme však v jejich tvorbě mohli najít i časté prvky death metalu, takže výsledek trochu připomínal začátky MY DYING BRIDE. Nyní MY SHAMEFUL představují své nejnovější album, na jehož tvorbě se podílel pouze Sami Rautio – hlavní a také jediný mozek kapely (v současnosti již MY SHAMEFUL mají i další regulérní členy – bubeníka Marka Napiera, kytaristu Mario Hahna a basáka Twista). Oproti předchozí nahrávce se Sami pustil ještě hlouběji do vod funeral doomu – přišlo celkové zpomalení, deathové prvky jsou omezeny prakticky na minimum a mnohem větší prostor dostaly klávesy, což nezbytně musí připomenout již zmíněné finské "skeptiky" (zároveň je nutno dodat, že se MY SHAMEFUL nesnaží o nějakou lacinou kopii). Osobně bych tedy jejich muziku popsal jako střet již zmíněných legend doomové scény – melodika MDB + pomalost a deprese SKEPTICISM = výsledný produkt ve formě nazvané MY SHAMEFUL.

Ano, i přesto, že se jedná o velice depresivní nahrávku, obsahuje tato i zajímavé melodické riffy. Konkrétně třeba „Your Darkness Shine“ (dle mého soudu asi nejlepší skladba na albu) je v tomto dokonce neskutečně hitová – pokud se tedy u tohoto žánru dá o nějaké hitovosti vůbec mluvit (kdyby si album sehnal člověk, který není zrovna velký fanda funeral doomu, pravděpodobně by mě považoval za blázna). Kapitolou samou o sobě jsou výborně provedené bicí party (ty jsou naprogramovány opravdu velmi dobře a ještě tak, že se prakticky nedá poznat, zda se jedná o automat). Sami jinak zvládá všechny možné hlasové polohy – počínaje šepotem, přes tlumené skřehotání, až po hluboké dávení. Klobouk dolů - na to, že tento člověk na tvorbě nahrávky pracoval úplně sám, jedná se o skutečně výborné album.

Takto si představuji skutečný doom metal – jako velice pomalou a depresivní záležitost se sebevražednou atmosférou, a bez jakéhokoliv ženského kňourání. Velice podařené album, jehož hodnocení ještě trošičku sráží dolů jeho závěr - oproti zbytku působí poslední skladby přeci jen průměrnějším dojmem (mnoho jiných kapel by je ale každopádně mohlo považovat za tvůrčí vrchol). Ani to mě ale neodradí od dalších a dalších poslechů...