Chimera Black Production se po skvělé Chimera Black Night vol.2 vytasila s akcí hrající na depresivnější notu - "Days Of Madness Tour", lákající zejména fanoušky depressive a post-black metalu a neokoukaných, nevšedních kapel, mezi něž spadají především PSYCHONAUT 4 z Gruzie. Jako místo konání byl zvolen klub Underdogs, disponující prostory jako dělanými pro podobně laděnou muziku. Tamní atmosféra s těžce undergroundovým cítěním mohla celém zážitku dát ten správný nádech udávající pocit, jako když jste zalezlí v městském tunelu či v nějakém doupěti pro ztracené a pícháte si žilou.

Večer otevřela pro mě neznámá kapela AFRAID OF DESTINY z Itálie. Z koncertu jsem byl v rozpacích. Počínání kapely bylo nemastné, neslané a bez té správné chuti. Produkce vystupujících byla zcela obyčejná, nebál bych se říci průměrná, a ne příliš zajímavá a osobitá. Ke konci se ale muzikanti v čele se zpěvákem mávajícím sem a tam oprátkou, vytasili s pár dobrými nápady v podobě působivějších melodií, majících potenciál pohltit. AFRAID OF DESTINY mi vadili co se týče melodií kytar, občas připomínající spíše melo-death/doom. Černý háv skupiny skrýval také doomový odér žalu a občas nějaký ten DSBM vjem. Jelikož jsou ale řazeni jako depressive black metal, čekal jsem mnohem více vypjatých poloh.

Zasnít se, z břehů života odplout

Na druhou kapelu jsem se opravdu hodně těšil. Italští EYELESSIGHT se zavázanýma očima a bílým oděvem zacákaným od krve spustili koncert se slovy s významem jako „když zavřete oči, více si to užijete“, a alespoň já tak učinil a nechal se zcela pohltit melancholií linoucí se z pódia. Bolestné nářky se ozývaly z útrob bubeníkovi duše, doplňujícího zpěvačku a kytaristku v jedné osobě Kjiel, křičící v zoufalých a skličujících ozvěnách napříč nekonečně plynoucím časem v opuštěnosti, s nostalgickými vzpomínkami a myšlenkami na bolestné ztráty. EYELESSIGHT jsou na poslední desce "Athazagorafobia" ovlivnění shoegaze, a to se podepsalo nejvíce na mojí milované skladbě "Monofobia", začínající snílkovským a spíše pozitivním úvodem s čistým zpěvem Kjiel, jen se kolébající na pódiu, plující někde v dálkách krajin svojí duše, aby se po chvíli píseň stala nositelem skličujících riffů a jejího zklamaného naříkání. Vystoupení bych nepopsal jako koncert, ale jako uvolňující snění s odzbrojujícím emočním dopadem.

DEADSPACE znám jen zběžně díky poslechu pár písní, a to už je nějaká ta doba. Kapela mě nějak více nezaujala, i když své kvality určitě má, a nejspíše jí dám v budoucnu více šancí mě zaujmout i studiově. Ruská hudební akvizice totiž naživo poměrně překvapila. DEADSPACE se prezentovali spíše melodickým black metalem s klávesami a špičkovým bubeníkem, dávajícím soupravě, co proto. Hra bubeníka byla zábavná díky rozmanitosti, navíc se na jeho užívání si každého úderu paličkou dobře dívalo. Byl to prostě punk. Házení piv po zemi, následné polévání sebe samých a krutopřísné pohledy a burcování přihlížejících. DEADSPACE mě bavili střídáním kostí-lámajících rubanic a melo-blackových vypalovaček, vybízejících k pohybu. Svojí agresí a punkovým nádechem však uskupení příliš nezapadlo mezi zbytek účinkujících. Pár depresivnějších momentů se ale prodralo na povrch. Například klávesákovy šílené výkřiky a v jedné skladbě hostující Kjiel.

Stanovení diagnózy