Komplikovanější, melodičtější, atmosféričtější, tvrdší i dynamičtější. Když loni kytarista a zpěvák Michal „Mike“ Kůs vyjmenovával tyto atributy tehdy připravované desky „Reverse“, byl jsem na ni opravdu zvědavý. A taky trochu skeptický, jestli se podaří vše splnit. Podařilo. Novinka je venku už čtvrt roku a sklízí samé nadšené reakce. I když její autoři mají s poslechem desky problémy. „Když s tím strávíš tolik času co my, jsi rád, že si od toho můžeš oddechnout. Navíc pořád slyšíš, co se dalo vylepšit,“ říká Mike. S ním a s basákem a zpěvákem Vojtou Šimoníkem jsem si povídal o nové desce, třech zpěvácích i plánech na příští rok.

Zvažovali jste, že si novou desku vydáte sami. Nakonec vyšla znovu u Scarlet Records. Proč jste se rozhodli ve spolupráci pokračovat?

V: Chtěli jsme vše zjednodušit. I tak jsme měli s deskou spoustu práce a kdybychom museli řešit výrobu, distribuci a nevím co ještě, tak bychom se z toho zbláznili. Takhle to bylo lepší. Mohli jsme víc pracovat na muzice a nemuseli se soustředit na další věci, které zařídil Scarlet.

M: Kdybychom vydání řešili sami, utratili bychom víc peněz za výrobu cédéček, tisk bookletů, rozesílání recenzentům a propagaci. Bylo proto výhodnější jít do toho znovu se Scarlet, kteří nám navíc nabídli lepší podmínky než v roce 2011, kdy jsme řešili vydání „Dreamtherapy“.

Na nahrání nového alba jste získali peníze mimo jiné z crowfoundingu, kde si lidé mohli desku předobjednat. Kolik fanoušků si novinku touhle cestou koupilo?

M: Zhruba šedesát lidí si objednalo čistě cédéčko a další ho koupili v jiných balíčcích. Celkově to bylo kolem sta lidí. Finančně nás to hodně nakoplo, můžeme díky tomu udělat i videoklip.

K jaké skladbě?

M: K první písničce na desce – „Until Fear is Gone“. Zatím ještě moc nevíme, jak bude vypadat. Jen chceme, aby to bylo něco jednoduchého, kapelového. Přesnou podobu ale necháme na Liborovi Kukulovi (kytarista ASCENDANCY – poznámka redakce), který společně s Janem Janem Geržou točí videoklipy pro MetalGate. Poslal jsem mu text a zároveň rozepsal, kdo kde zpívá jaký part, aby zhruba věděl o čem skladba je a mohl se zorientovat, protože se nás ve zpěvu střídá víc.

Neuvažovali jste o tom, že podobnou informaci dáte i do bookletu?

V: Možná je trochu chyba, že tam není. Pomalu zjišťujeme, že v tom mají lidi chaos. A to i ti, u kterých bych čekal, že to hned poznají. Možná to tam opravdu mělo být, ale teď už to tam nedostaneme.

M: Je pravda, že v několika recenzích třeba mluvili o Romanovi a přitom to byla pasáž, kterou jsem zpíval já nebo Vojta. A naopak. Recenzentům se ale nedivím. Většinou nás zase neznají tak dlouho a dobře, aby to mohli poznat. A jak naznačil Vojta, problém s tím mají i lidi, kteří nás poslouchají delší dobu.

V: Možná to dáme dodatečně na internet. Koho to bude zajímat, najde to aspoň tam.

Jeden z balíčků v crowfoundingu obsahoval i možnost nahrávat doprovodné vokály s kapelou. Jaké bylo nahrávat s lidmi, kteří s tím nemají žádné zkušenosti?

V: Schválně jsme pro ně nechystali nic složitého, abychom se na něčem nezasekli. A šlo to hladce. Myslím, že si to užili. A my taky. Vzali jsme tam basu piva, abychom to udělali hezčí. Aby to nebyla jen práce ve studiu, kdy se musí rychle něco nahrát.

M: Chtěli jsme, aby to měli jako takový den s kapelou. Ze začátku byli možná někteří trochu nervózní, ale myslím, že nakonec si to všichni užili.

Všiml jsem si, že se na nahrávání podíleli i bývalí členové skupiny...

M: Náš plán byl, aby na desce byli všichni, kteří prošli EAGLEHEART nebo se objevili na jakékoliv naší nahrávce. A nakonec se to až na jednu výjimku podařilo. Wágner se nemohl zúčastnit, protože měl zrovna nějaký soukromý program.

Na „Reverse“ kromě zpěvu oba taky hrajete - Mike na kytaru a Vojta na basu. Jak složité je skloubit hraní a zpívání při koncertech?

V: Někdy dost. Můžeme to řešit třeba tím, že si některý náš part nechá Roman. Pak to ale nebudeme mít nazpívané stejně jako na desce. Druhá možnost je odzpívat to a trochu si zjednodušit nástroj. Anebo třeba vynechat nějaký vícehlas.

Vojto, na předchozích deskách EAGLEHEART jsi byl jako zpěvák. Teď jsi měl na starosti v první řadě basu. Byla to velká změna?

V: Byla to výzva. Na basu jsem hrál naposled před 15 lety, pak jsem víc zpíval nebo hrál na kytaru. Takže jsem se k tomu musel vrátit. Zvykl jsem si ale rychle.

A jaké to bylo, když jsi nastoupil do studia?

V: Byl to nezvyk, protože předtím jsem vždycky nahrával jenom zpěvy. Zjistil jsem, že je tam velký rozdíl v technice. Co si doma nebo na zkušebně člověk přehraje a myslí si, že je to ok, tak u toho ve studiu zjistí, že to tak ok není. Všechny nepřesnosti a chyby jsou slyšet a musí se s tím okamžitě něco dělat.

M: Na druhou stranu strávil u mikrofonu času dost. Když jsme byli ve studiu u Rolanda (Grapowa - poznámka redakce), bylo to skoro, jako když jsme nahrávali „Dreamtherapy“. Samozřejmě tam byl ještě Roman, ale jinak to probíhalo podobným systémem, kdy jsme se u mikrofonu střídali jako dřív. Nahrávání basy pak bylo až o pár měsíců později a probíhalo u mě.

V: Díky tomu, že jsme basu nahrávali u Mika doma, nebyl to takový stres jako ve studiu. Tam máš před sebou budík a místo čísel jako na hodinách si představuješ částky, které to stojí. Takzvaný studiometr.

M: Místo toho jsme měli nervometr (smích). Myslím ale, že to bylo v pohodě. Měli jsme na nahrávání čas, a tak jsme si s tím víc hráli. Stejně jako s dalšími věcmi, které jsme nahrávali u mě doma, ať šlo o sbory nebo třeba kytarová sóla.

Jak vás napadlo, že zpěvy tak výrazně rozdělíte?

M: Celé to vzniklo tak nějak přirozeně. Když jsme dávali skladby dohromady, Vojta zrovna nebyl součástí kapely. Přemýšlel jsem proto, jak udržet kontinuitu zpěvu, aby lidi jednodušeji zkousli tu změnu za mikrofonem. A když jsem pak pracoval na zpěvových linkách, tak jich spousta seděla na můj hlas víc než Romanovi. Říkal jsem si proto, že něco z toho zkusím nazpívat i na desku a bude tam aspoň nějaká hlasová spojitost s předchozími alby. Těch míst postupně přibývalo, kluci mě taky podporovali, ať zpívám víc, a nakonec to vypadalo, že si to s Romanem rozdělím téměř napůl. Když pak ale začal Wágner uvažovat o odchodu, napadlo mě, že by místo něj mohl přijít Vojta a mohli bychom desku udělat se třemi zpěváky.

Byly nějaké tahanice o konkrétní party? Že by někdo něco vyloženě chtěl, anebo se toho chtěl naopak zbavit?

V: Spíš byly tendence se toho zbavovat (smích).

M: To jsme měli všichni. Říkali jsme si: „Dobrý, to dáme Vojtovi.“ Vojta to tak trochu schytal.

V: Neměl jsem s tím ale problém. Pokud pod tím byla taková rovnější basa, tak mně to ani nevadilo. Když nebyla, tak mi to trošku vadilo, ale vzal jsem to stejně. Ono mi nic jiného nezbývalo (smích).

Oba jste v EAGLEHEART víceméně od začátku. Jak byste popsali novou desku a v čem je největší rozdíl mezi ní a prvními nahrávkami jako „Black Sun“ nebo „Moment of Life“?

V: Zvukový rozdíl slyší asi každý. Hodně se posunuly možnosti nahrávání a taky máme nějaké zkušenosti. Když jsme naběhli na „Black Sun“, byli jsme docela vyjevení. Teď už víme, co nás čeká. Co se týká skladeb, tam takové rozdíly nevidím. Mám oblíbené jak u těch nejstarších, tak mezi novýma.

A po hudební stránce?

V: Já nevím, jsem stará konzerva a mám rád takovou přímočařejší hudbu. Proto mám k těm starým a jednodušším věcem vřelejší vztah. Těžko říct, jestli je to tím, jaké jsou, nebo jestli to je vzpomínkami.

M: Teď ti budu trošku oponovat. Neřekl bych, že máš rád zrovna jednodušší skladby. Z nové desky máš nejradši tu nejsložitější věc, „Painting the Shadows by Light“. A z předchozího alba je to zase „Wheel of Sorrow“ (smích). Takže myslím, že je to spíš o té nostalgii.

V: Je to možné. Ale jedna věc je komplikovaná struktura skladby, kdy je delší a mění se v ní různé pasáže, a druhá jsou komplikované rytmy, technické pasáže a podobné progresivní prvky. To je potřeba rozlišit. Já se složitě prokousávám přes ty progresivní věci, než si na ně zvyknu a dostanu je pod kůži.

M: Je pravda, že jich je na téhle desce víc. Dřív jsme se drželi víc při zemi. Teď jsme si řekli, že bychom to mohli udělat trochu modernější. Je to pořád EAGLEHEART, ale přidali jsme víc moderních prvků a udělali složitější rytmické party. Taky jsme používali sedmistrunné kytary, což je u nás novinka, která nám rozšířila kompoziční možnosti.

V: Já právě kvůli tomu musím používat pětku, i když tu pátou tlustou strunu nemám moc rád (smích). Radši bych hrál na čtyřku, ale někde by to ani nešlo. Je to taková daň za to, že naše muzika je teď modernější, progresivnější a tvrdší.

Jak to vlastně máte s poslechem vlastní tvorby?

M: Mám s tím zpravidla problém. Potřebuju od toho získat trochu odstup. Když s tím strávíš tolik času, kolik my za poslední rok, jsi rád, že si od toho můžeš oddechnout. Navíc pořád slyšíš, co se dalo vylepšit. A na to potřebuješ zapomenout. Když si vše poslechneš za půl roku, tak už ty věci neslyšíš. Dokážeš se od toho oprostit a poslouchat to jako normální posluchač. Což jde jinak strašně těžko. Ještě se ale vrátím k předchozí otázce. Pořád se chceme zlepšovat a dělat lepší desky. A nejen po technické stránce. Na předchozích albech slyším i dost stresu, který vznikal při nahrávání. Ne každá pasáž má feeling, který mohla mít, kdyby se nahrávalo ve větším klidu. A myslím, že na téhle desce se nám to podařilo. Dostali jsme na ni víc pocitů, emocí a nálad. Proto ji řadím nejvýš. Mám pocit, že jsme na ní všichni nechali nejvíc energie. Když jsme navíc s Vojtou cvičili nové věci s akustikou, přišli jsme na jednu důležitou věc. Zjistili jsme, že skladby fungují samy o sobě. I bez epických aranží. Melodie jsou dost silné, aby fungovaly s akustickou kytarou.

Když to zmiňuješ, plánujete něco podobného živě? Nebo třeba na další desce?

V: Sice zatím nic neplánujeme, ale napadlo nás, že teď v období mezi deskami bychom takový program mohli dát do kupy. Nedá se tomu ale zatím říkat plán. Jen jsme zkusili pár věcí přehrát a některé zněly překvapivě dobře.

Mimochodem příští rok slavíte patnáct let. Plánujete něco speciálního?

M: Když jsem se díval do kalendáře, všiml jsem si, že 10. března bude sobota a bude to nejen patnáct let kapely, ale na den přesně i deset let od vydání „Moment of Life“. Čili by bylo fajn ten den něco udělat. Jen to musíme do té doby vymyslet.

V: Třeba bychom mohli odehrát čtyři pět věcí v sestavě z „Moment of Life“.

M: A mohli bychom zase mít na pódiu dvoje bicí, jako když odcházel Smrt. Tam hráli kluci dvě skladby spolu a znělo to líp, než jsem čekal. Něco určitě vymyslíme.