Moravská kapela Six Degrees Of Separation patří už několik let mezi to nejlepší, co na českých i slovenských koncertních pódiích řádí. Až do letoška měla tahle parta na svém kontě tři řadové desky. Na začátku roku však vtrhli mezi své příznivce s výbornou novinkou nazvanou Of Us. A aby toho nebylo málo, pracují momentálně na svém prvním DVD, které se bude jmenovat Ublo. Rozhodl jsem se proto, že si o desce, DVD, ale i o dalších věcech kolem skupiny popovídám s mistrem hlasu a tlustých strun Doctorem. A protože jsme se opravdu pěkně rozhovořili, stihl se k nám ke konci přidat i bubeník Pickard a prozradil něco o textové stránce tvorby SDOS, kterou má na starosti.

Když jsem s vámi dělal rozhovor před vydáním Chain-driven Sunset, slibovali jste, že bude barevnější než Triotus, Tricephalus and Tribadism. Myslím, že se vám to i povedlo. U nové desky mám pro změnu pocit, že je to taková kombinace Chainu a Triota…
Doctor: Myslím, že máš v zásadě pravdu. Je fakt, že oproti Chainu je novinka větší nářez, což by mohlo být tím pomyslným průnikem s Triotem. Na druhou stranu jsme se ale nebránili ani barevnějším harmonickým a melodickým postupům, které byly typické zase pro Chain-driven Sunset. V žádném případě bych ale nechtěl, aby to vyznělo tak, že Of Us je nějakým krokem zpět. Právě naopak. Podle mě jsme se skladatelsky posunuli o kus dál, vyzkoušeli jsme si nové postupy a trochu víc si pohráli s rytmikou. 

Měli jste v úmyslu nahrát zase pro změnu tvrdší desku?
D: Těžko můžeme soudit vlastní podvědomí, protože podvědomě nás to třeba k většímu nářezu táhlo. Každopádně to ale nebylo to tak, že bychom si po vydání Chainu sedli a řekli: "Tak a teď zas přitlačíme na pilu". Postupně jsme skládali a aranžovali písničku po písničce tak, jak nápady přicházely. No a ve finále z toho vzešla právě takováhle deska. 

Zdá se mi, že jsi na Of Us trochu změnil i způsob zpěvu. Přijde mi, že se už tak často nepouštíš do těch typických vysokých, řezavých poloh. Nebo se pletu?
D: Tak to je dobrý postřeh, máš pravdu. Těmhle polohám jsem se tentokrát vyhýbal jako čert kříži. Znáš to - těžko na cvičišti, peklo na bojišti (staré francouzské přísloví).  Chci tím říct, že co šlo na zkušebně či ve studiu s vypětím všech sil realizovat, tak při koncertě docela dost bolelo. No a výsledek byl ten, že jsme měli na desce hodně skladeb, které jsme nemohli na živo uspokojivě odehrát. Chtěli jsme teď proto udělat takové album, které by bylo „live“ hratelné sakumprásk .

Na nové desce mne mimo jiné zaujaly i názvy písniček. Nedá mi to nezeptat se, jestli jsou skladby určeny konkrétním lidem? A jsou o nich?
D: Na tuhle otázku by ti nejlépe odpověděl autor textů, kterým je tentokrát bubeník Pickard. Protože tady ale není, pokusím se to vysvětlit sám. Je pravda, že názvy skladeb jsou určeny konkrétním lidem. Jejich jména jsme ale neuváděli celá, abychom neochudili případné hledače o požitek z objevování. V některém z předchozích rozhovorů Pickard prozradil jen to, že se jedná v jednom případě o spisovatele, v jiném o básníka a filosofa. A u téhle charakteristiky bych zůstal i já.

Loni jste založili vlastní vydavatelství Triotus, co vás k tomu vedlo? 
D: Po třech deskách u Élysion jsme usoudili, že celou agendu kolem vydávání máme už natolik "okoukanou", že není důvod, nevydat si album sami. Máme díky tomu absolutní kontrolu i nad veškerými aktivitami kolem. K našemu rozhodnutí přispělo také to, že tou dobou se Élysion spíš než na CD (jejichž prodej byl a dlouhodobě je v úpadku) začal zaměřovat na vydávání knih o vlcích. Na rozdíl od hudebních nosičů u nich měl totiž naději, že se mu náklady na výrobu vrátí.

Jinými slovy se dá říct, že vás vyhnali vlci…
D: Spíš bych řekl, že jsme dostali chuť si založit vlastní smečku (smích).

Jaký je největší přínos vlastního vydavatelství?
D: Myslím, že hlavně v té kontrole nad všemi aktivitami okolo. Podle mě je v dnešní totálně propojené době úplně šumák, jestli si desku vydáš sám nebo to udělá nějaký menší label. Rozdíl v tom není prakticky žádný. Naopak zásadní nevýhoda je v tom, že veškeré případné neúspěchy nemáš na koho svádět. Máslo na hlavě zůstává doma.

Pokud vím, tak jste se před vydáním Of Us snažili najít nějaké zahraniční vydavatelství. Pokusíte se o to znovu?
D: Jakmile zahájíme práce na další desce a budeme mít v rukou první zkušební nahrávky nového materiálu, určitě to zase zkusíme. Je to povinnost.

Mají podle tebe vůbec české kapely šanci se u nějakého zahraničního labelu uchytit?
D: Co by ne. Podivej se třeba na Silent Stream Of Godless Elegy (letos podepsali smlouvu s francouzským vydavatelstvím Season Of Mist – pozn. redakce). Je to otázka pracovitosti, jítí si za svým snem a v neposlední řadě taky nezbytné dávky štěstí.

Takže se dá říct, že vám vlastně chybí jen to štěstí?
D: Ano, v našem případě je to, troufám si tvrdit, jen o štěstí. Ostatní kritéria plníme na 150% (smích).

K nové desce jste natočili i videoklip. Vyvolenou se stala píseň „Guilt Is A Vector Of Time“. Proč jste si vybrali zrovna tuhle skladbu?
D: Z jednoho úplně prostého důvodu - protože všechny v kapele moc baví. Protrpěli jsme si s ní poměrně těžké porodní bolesti a snad i proto k ní máme jakýsi nadstandartní vztah. A v neposlední řadě si myslíme, že se opravdu povedla.

Můžeš říct, jak ty porodní bolesti vypadaly?
D: Docela dlouho jsme se trápili se střední pasáží skladby, která je proti zbytku písně hodně rytmicky odlišná. Museli jsme se s tím trošku poprat, ale myslím si, že výsledek stojí za to. Osobně mám z téhle věci opravdu radost. Dá se říct, že je to jedna z mých oblíbených na desce. Možná dokonce nejoblíbenější.

A které jsou ty ostatní oblíbené?
D: Ufff, abych nemusel jmenovat celé album, omezil bych to aspoň na TOP3. No a tam by kromě výše zmíněné byla ještě „Felicitas“ a třeba „For Hannah“. A taky Efko („F-2370“ – pozn.redakce) mě hodně baví. On se totiž ten žebříček průběžně mění. Sečteno podtrženo ale musím konstatovat, že mám desku Of Us rád a mám z ní radost. Myslím, že se nám povedlo napsat celkem silný materiál a pak ho prostřednictvím uší a rukou Standy Valáška zabalit do exkluzivního zvukového hávu. Tohle ale ať si posoudí každý sám.

Pokud vím, tak jste letos v únoru na February Hard Show natáčeli live DVD. Jak to s ním vypadá?
D: Dobře, člověče! Celé se to sice oproti plánu kapánek opozdilo, nicméně aktuálně můžu konstatovat, že zvuková stopa je smíchaná (opět Standou Valáškem). A právě teď náš vrchní realizátor tohoto projektu, Kurty, pracuje na střihu obrazu ze záznamu koncertu. Což je vlastně to poslední, co nám k dokončení chybí. Veškeré bonusové materiály jako třeba klipy, rozhovory nebo bootlegy, už máme zpracované. Stejně jako podtitulkování. Když všechno klapne podle našich představ a stihneme-li v lednu udělat i mini CD, které má být jakýmsi bonusem, dočkáme se vydání DVD snad už v únoru.

V posledních dvou letech vás mohli fanoušci vidět mimo jiné na Coca-Cola stage na Masters Of Rock. Neplánujete, že byste se tam podívali i na hlavní pódium?
D: My můžeme plánovat, jak chceme, ale rozhoduje pořadatel. Samozřejmě by bylo skvělé vystupovat na hlavním pódiu, protože možnost otevírat tam festival, kterou jsme měli před třemi lety, je pro mě pořád jedním z největších koncertních zážitků. Nicméně musím podotknout, že i na Coca-Cola stage se nám moc líbilo. A zejména Coca-Cola backstage byla, s ohledem na nadstandartní výskyt spřízněných duší, přímo vynikající! 

A jak to vypadá s koncerty nyní?
D: Momentálně žádné velké koncertování neplánujeme, toho jsme si ostatně do sytosti užili na začátku roku na společném česko-slovenském tour s kapelami Abstract a Cruadalach. Teď bychom se rádi soustředili zase na práci ve zkušebně a na přípravu nového materiálu.

Nedá mi to nezeptat se na textovou stránku vaší tvorby. Přeci jen vaše texty jsou opravdu vynikající. Kde berete inspiraci? Je to třeba z literatury a z filmu? Nebo spíš ze života?
D: Opět tedy musím mluvit za Pickarda. Pokud mohu soudit a podle toho jak ho znám, trefil jsi se ve všech třech bodech. Pickard je vášnivý filmový fanda s hodně vytříbeným vkusem, ale i s prazvláštními úchylkami (nikomu nedoporučuju před ním komolit názvy letadýlek ze Star Wars) a ani knihy mu nejsou zrovna cizí. Neznám člověka, kterému by lépe sedělo označení "knihomol" než právě jemu. 

Sám jsi se zmínil, že všechny texty na nové desce napsal Pickard. Dřív jsi přitom texty psal i ty. Proč jsi s tím přestal?
D: Říkejme tomu přirozený vývoj. Zatímco moje angličtina se stávala kvůli mému zaměstnání a lenosti stále pasivnější a pasivnější, Pickardovi je naopak denním chlebem. V angličtině je mnohem kovanější než já, a jelikož má také to, čemu se občas říká "básnické střevo", bylo na snadě, že se textů ujal on.

No, soudě dle starších desek, řekl bych, že ty si na nějakou absenci básnického střeva taky nemůžeš stěžovat. Co vlastně hrálo větší roli v "zakrňování" tvé angličtiny - práce nebo lenost?
D: Nějaké střevo snad opravdu mám, je-li však básnické nevím (smích).  Ať tak či onak moje slovní zásoba, škála výrazových prostředků a celková lingvistická obratnost šla čím dám tím víc do kopru. Na prvním místě je ale samozřejmě lenost, na zaměstnání to jen svádím (smích).

A nechybí ti psaní textů?
D: Ne, tak to mi opravdu nechybí !!! Co já u toho vytrpěl… Byla to pro mě vždy učiněná muka. Proto jsem s radostí ten štafetový kolík předal a z povzdálí pozoruju, jak se trápí někdo jiný (smích). V praxi to u mne vždy vypadalo tak, že jsem měl po hudební stránce složenou třeba celou desku a chyběly právě texty. Ne, opravdu se mi po psaní nestýská.

Na albu Chain-driven Sunset se objevila i zhudebněná báseň Tiger od Williama Blakea. Kdo s tím nápadem přišel?
D: Svého času mi Pickard v rámci resuscitace mých English-skills v dobré víře zapůjčil sbírku originálních komiksů s Hellboyem. No a v jednom z dílů zazněla právě tahle nádherná Blakeova báseň. V té době jsem byl opět naprosto zoufalý ze své neschopnosti napsat text do již hotové skladby a světe div se! The Tiger do té věci padnul jako ušitý na míru. Nebylo co řešit.

Takže k Blakeovi nemáš žádný hlubší vztah?
D: Mám k němu respekt - to by mohlo být to správné slovo. Líbí se mi některé jeho básně, líbí se mi některé jeho obrazy. Ale za nějakého velkého znalce jeho díla a životních osudů se rozhodně nepovažuju.

Uvažujete o tom, že byste ještě někdy sáhli po nějaké básni a zhudebnili ji?
D: Spíš ne. Přesto však mám v záloze ještě pár tipů, ale ty si nechám opravdu zas až pro nějaký další případ čirého zoufalství (smích). Apriori bych ale nechal raději volné pole Pickardovi.

Vrátím se ještě k Blakeovi. Sám jsi zmínil, že to byl nejen básník ale i vynikající malíř. Napadlo vás, že byste třeba nějaké jeho dílo použili někdy na obal desky?
D: Budu se opakovat, ale zase řeknu, že spíš ne.  Přestože se mi některé jeho obrazy líbí, není to zrovna ten typ grafiky, který bych si na obalu naší desky dokázal představit. A navíc máme Pickarda! (smích) Zmiňuju to proto, že obal připravovaného DVD bude zdobit právě jeho kresba. A tím nemyslím, že by na ní byl namalován on (smích).

Jak tedy bude obal DVD vypadat?
D: Mně osobně motiv na obalu připomíná nějaký výjev ze zlého snu. Každopádně vydání DVD se pomalu a jistě blíží a náhledy obálky brzy zveřejníme. Takže to tady raději nebudu nějak nemotorně popisovat.

Pickarde, v jednom rozhovoru jsi přiznal, že For Jack je o Jacku Londonovi. Idiot (For Mikhail) je bezesporu taky inspirovaný literaturou. Dá se tedy říct, že jsou pro tebe inspirací nejen knížky a jejich obsah, ale i spisovatelé?
Pickard: Mně na tom nepřipadá nic zvláštního. Když si přečtu dobrou knihu, zajímá mě, kdo ji napsal. Když vidím dobrý film, chci vědět, kdo ho natočil nebo kdo tam podal ten strhující výkon. Když mě uzemní obraz, jsem zvědavý, kdo jej namaloval a tak dál. Většinou totiž platí, že zajímaví lidé dělají zajímavé věci. A určitě v tom nejsem sám. Vezmi si jen kolik knih bylo napsáno o životech umělců, kolik takových filmů bylo natočeno nebo kolik obrazů jimi bylo inspirováno. Navíc bych řekl, že nelze tak úplně oddělit třeba obsah knih od autora. Myslím, že neexistuje jakákoliv upřímná tvorba, která neobsahuje sebereflexi. Nicméně zpátky k otázce - ano. 

V jednom rozhovoru jste prozradili, že členové kapely vyrůstali na různých metalových skupinách, které na ně měli vliv – ať už jde třeba o Metallicu, Iron Maiden, Cannibal Corpse nebo Nine Inch Nails. Myslíš, že i díky tomu je vaše hudba tak pestrá?
P: Ne. Myslím, že naše tvorba, jestli vůbec pestrá je, je taková kvůli Doctorově pouze částečné schopnosti nám srozumitelně vysvětlit, co po nás chce. Každý z nás díky tomu základní myšlenku pochopí jinak a výsledkem pak bývá onen jahodový guláš s rybími knedlíky. 

Česká média nedávno hodně žila dvěmi velkými kauzami – pátráním po zmizelé devítileté Aničce a rozsudkem v kauze vítkovských žhářů. Sledoval jsi to nějak?
P: Nemůžu tvrdit, že o tom nevím, ale nedá se ani říct, že bych to nějak zvlášť sledoval. Všeobecně se mi navaluje ze způsobu, jak jsou tyhle záležitosti prezentované. A já se necítím být mrchožroutem, který se potřebuje ujistit, že někomu jinému je hůř nebo že lidská spravedlnost je slepá a nikdo není bez viny a pomoci se nedovoláš. Fascinace cizím neštěstím je asi člověku vlastní, ale tyhle morbidní pornografické hody s obrovskou poptávkou mě upřímně děsí. Malé i velké tragedie obklopují každého z nás a úroveň sledovanosti není měřítko jejich závažnosti. Jsou hrůzy, o nichž zpravodajské agentury neinformují, méně děsivé pro ty, kterých se to týká? A je jejich šance na pomoc závislá od úrovně medializace? Bohužel asi ano. Měli bychom se ale snažít žít tak, aby se noční můrou zpravodajských dramaturgů stal den, kdy se v žádné zoo nenarodí ani jedno mládě.

Napadlo tě někdy, že by ses ve svých textech vyjadřil právě k nějakým aktuálním tématům?
P: Aktuální témata mají tu nevýhodu, že se z nich brzy stávají témata adresně neaktuální. Zlo, hloupost, netolerance, zášť, lež a jejich pomocníci zůstávají, jsou v povinné výbavě lidské nátury. A myslím, že na tato témata u nás mezi řádky narazíš. Občas i na řádku.