HARAKIRI FOR THE SKY (dále jen HFTS) patří mezi tahouny post-black metalové scény. Už od svého bezejmenného debutu si Rakušáci získali nemálo věrných fanoušků, no a začátkem letošního roku jim vyšla deska čtvrtá, pojmenovaná naštvaným a úderným názvem “Arson” (žhářství). HFTS se s každým dalším albem vyvíjeli směrem od klasické formy depressive metalu. Ta se dala vycítit na debutu a následně na mém favoritovi “Aokigahara”, kde se ve společné oprátce pohoupával jak DSBM, tak post-rock a pomalu se projevující post-hardcorové vlivy. I když nikdy nešlo o klasický DSBM, ale o post-black metal, především zvuk a mnohé vokální i instrumentální prvky mu byly nablízku.

Zlom přišel s deskou “III: Trauma”, která byla o dost tvrdší a agresivnější. HFTS se nechali ovládnout naštvaností ve svém nitru, díky čemuž jejich hudba začala znít ještě post-hardcorověji. Přesto hlavní duo Jimbo (vokály, texty) a Matthias (kytary, programování a songwriting) zůstalo věrné melancholickému black metalu s občasnými post-rockovými vlivy. S trojkou se HFTS dostali skutečně do podvědomí mnoha lidí, leč ne každý jejich hudbu pochopil. Produkce se absolutně pročistila. Skladby byly komplikovanější a hůře se dostávalo k jejich hloubkám.

Velmi očekávaná deska “Arson” je naprosto logickým krokem v pokračování HARAKIRI FOR THE SKY. Svým zvukem i stavbou skladeb vychází z předchozí nahrávky. Jen je ještě komplikovanější a celkově zachází ještě dál. Nemyslím tím progresivnější. Písně jsou samy o sobě přímočaré, jasně definovatelné. Jde o Matthiasovo vrstvení kytarových linií na sebe samé, přičemž se melodie různorodě prolínají a tvoří bohatou mozaiku melodických vzorců, které jsou zaopatřeny tvrdým čistým zvukem.

V případě “Arson” skutečně těžké se do písní dostat a najít jejich smysl. Proto jsem si nemohl nevšimnout reakcí, jako že jde o nudné album bez nápadů, plné vaty, a že to není to, co dříve. Tato slova zaznamenávám také u lidí, které ještě bavilo “III: Trauma”. Spousta posluchačů poslech vzdalo a nedalo desce šanci. I pro mě bylo album ze začátku mírným zklamáním. Říkal jsem si, že je dobré, že to jsou ti moji milovaní HARAKIRI, ale nahlodávala mě myšlenka o tom, že jde o nejslabší počin kapely. Při prvních posleších mě bavily pouze singly “You Are The Scars" a “Tomb Omnia”. Velmi mě dojal cover “Manifesto”, v němž se mísí naštvanost uřvaného vokálu s něhou ženského zpěvu. Zbytek? Oproti dřívější tvorbě tomu něco chybělo. Jelikož jde o moji nejoblíbenější skupinu, nevzdal jsem to a album poctivě poslouchal. A podlehl mu. Už jej neberu jako nejslabší součást diskografie, ale jako rovnocenného hráče, který vede zvuk HFTS naprosto logickým a správným vyústěním. Problémem je, že v dnešní uspěchané době dá celé nahrávce šanci málokdo. Přitom v sobě písně skýtají vysoké kvality.

Hned první skladba “Fire, Walk With Me” je tak naštvaná a naléhavá. Při jednotlivých posleších postupně odhalíte velmi mocnou melodiku, ve které se hezky střídají tempa a nálady. Nebo zoufalá a úzkostná “Heroin Waltz”, při níž na mě dotírá absolutní prázdnota. “Stillborn”, která překvapí plíživým (doomovým?) startem a naprosto geniálními divokými riffy, s nimiž přichází asi nejvíce post-hardcorová pasáž, jakou kdy skupina do svého výrazu zakomponovala. Píseň následně zvolní do post-rockových vlnek, čímž mě, jakožto milovníka tohoto žánru, Rakušáci mile potěšili. Následuje až hitový závěr, který je na kapelu až neobvykle chytlavý, ale sedí to. Má překvapivě až povzbudivý účinek.

“Arson” je, leč se vám to ze začátku třeba vůbec nezdá, velice rozmanité album, které nabízí více nálad, různorodá tempa a melodiie, mnoho detailů ve vrstvách zvuku a také různorodé Jimbovy vokály. Ty se pohybují na hranicích black metalu a post-hardcoru (v “Heroin Waltz” zpěvák svým zoufalým výkřikem připomene začátky s "Dancing of Debris”, navíc jsou zde vůbec poprvé použity akustické struny). Vokály jsou pořádně ukřičené, místy až zoufale naléhavé. Zvyšující se komplikovanost vám ale nedovolí nahlédnout do nitra hudby ihned a tento fakt potvrdit.

Náročnost poslechu zvyšuje také pro kapelu typická přemrštěná délka skladeb. To vede k těžko stravitelné délce alb, nad nimiž následně mnoho lidí zlomí hůl. HFTS jsou prostě pro pravověrné fanoušky, kteří mají vůli a trpělivost na poslech desek, majících více než hodinové trvání. Album natloukl Kerim "Krimh" Lechner (SEPTICFLESH). I když měli HFTS vždy bicí automat na úrovni, a to jako jedna z mála skupin, bubenická práce Lechnera je na “Arson” skutečně znát. Bicí jsou “lidštější” a živější. Toho si všimnou spíše lidé s hudebním sluchem.

“Arson” navazuje přesně tam, kde skončilo předchozí album a jeho hranice ještě posunuje. Skladby jsou naštvanější a post-hardcorovější. Až nyní HARAKIRI FOR THE SKY dosáhli absolutní symbiózy post-black metalu a post-hardcoru, který se zde projevuje ve spalující agresivitě a nenávisti ke světu.Nebojte, jde pořád o ten melancholický black metal. “Arson” je zároveň ještě komplikovanější a méně stravitelné na poslech, a kdo mu nedá dostatečnou šanci, má smůlu. Přibylo různých vrstev, přes které je třeba proniknout. Délka je opět bodem, který bych asi jako jediný zkritizoval, neboť nechápu to zbytečné natahování stopáže. Docela se bojím i rychlosti nahrávání alb. S takovou se brzy Jimbo s Matthiasem nebudou mít kam hudebně pohnout a uzavřou sami sebe do pomyslného hudebního vězení. Jinak je album sbírkou tradičních postupů této post-black metalové naděje, mezi které patří typické melancholické HFTS riffy s výraznými melodiemi nebo specifické vokály, které sází hlavně na naléhavou uřvanost s až poeticky smutnými texty.

“Arson” je deska, která dusí svou zuřivostí a skličuje upřímnou beznadějí. Je logickým a smysluplným vyústěním vývoje. Po uplynulé době od vydání, na rozdíl od prvotního poslechu, jej beru jako nedílnou součást kolekce HFTS.