Druhá deska EQUIRHODONT s názvem „Black Crystal“ je už sice trochu staršího data, avšak byla by možná škoda nevyužít možnosti podívat se na ni trochu podrobněji…

Předně, pokud jste někde zaslechli první album („Equirhodont Grandiose Magus“), pak již asi tušíte, co na vás čeká. Vzhledem ke koncepčnosti celého projektu se pravděpodobně nedají čekat výrazné stylotvorné rozdíly a velké odchylky od předem stanoveného klíče (tedy epického, tajemného a také progresivního metalu). Druhé album tedy po hudební stránce volně navazuje na desku předchozí, a po stránce textové začíná přesně tam, kde skončilo to minulé.

Kapela sama označuje svůj styl jako mystic metal, s čímž se dá vcelku souhlasit (odhlédneme-li od faktu, že v takovémto rozvětveném škatulkování se už ani pomalu nedá vyznat – ono by to vůbec vydalo na samostatnou úvahu). Nepočítám-li intro, nachází se na desce sedm rozsáhlých kompozic, jejichž autory jsou samá známá jména brněnské metalové scény. Obzvláště výkon bubeníka Sixtyho mě potěšil (opravdu výrazně doporučuji shlédnout bonusové video, kde hraje způsobem, jako by měl snad osm končetin). Obdivuhodné jsou však instrumentální výkony všech zúčastněných. Skladby se vlečou v pomalém, někdy až uspávajícím tempu („Return“), čemuž napomáhají i tajemné klávesové linky. Více, než na prvním albu se objevuje Ashokovo kytarové snažení – ten zde opět dokazuje, že je pan kytarista. Nahrávku kromě obvyklých prvků zpestřují v několika skladbách („The Way“, „Lar“) i hardrockové riffy, které však často přecházejí až do šílených instrumentálních onanií, které možná lehounce ničí navozenou atmosféru. Zde je také hlavní rozdíl oproti původní desce – „Black Crystal“ nepůsobí tak tajemně-démonicky jako prvotina, jedná se o více kytarovou a aranžérsky propracovanější nahrávku. Je však obtížné určit, které z alb je povedenější, viděl bych to tak „fifty-fifty“, ale každý musí vyslovit svůj názor sám. Možná se mi přeci jenom více zamlouvá novinka, a to především díky její první polovině – druhá půlka je už subjektivně slabší (v každém případě však musím pochválit netradiční začátek „Blood & Punishment“ s opravdu úchylným Big Bossovým vokálem). Rozhodně bych neměl opomenout zvukovou stránku alba – ta je kvalitní nejen na tuzemské poměry.

Jako největší negativum nahrávky se mi jeví výkon vypravěče Dona Sparlinga, jehož proslovy mezi jednotlivými skladbami mě opravdu trýzní (obzvláště s rostoucím množstvím poslechů). Beru, že se jedná o koncept, ale když už zde něco podobného musí být, udělalo by mi radost, kdyby se na jeho místě příště objevil sám Big Boss. Jeho hlas by zde byl dle mého soudu daleko vhodnější, než ten zahuhňaný Sparlingův. V každém případě jsem zvědav, kam se budou cesty velkého mága Equirhodonta ubírat dál. Jeho příběh bude pokračovat, tuším, ještě na dalších třech deskách, takže se máme na co těšít...