Na novou desku mých oblíbenců GREEN CARNATION jsem se nesmírně těšil. Po debutu „A Journey To The End Of The Night“, megaopusu „Light Of Day, Day Of Darkness“ a posledním, hard rockem načichlém dílku, „A Blessing In Disguise“, přicházejí tito pohrobci legendárních IN THE WOODS… s albem nazvaným „The Quiet Offspring“. Zatím každá nahrávka těchto Norů bylo zárukou něčeho nového, dříve u této kapely neslyšeného. Mohli jsme si být jisti snad pouze tím, že nás GREEN CARNATION nebudou nudit, a že po počátečním šoku budeme velice příjemně překvapeni. Ten šok přišel i tentokrát. Ale pěkně po pořádku…

Po vydání výborného „A Blessing In Disguise“ se uvnitř kapely začaly dít roztodivné věci. No, nebudu vás dlouho napínat, skupina „poněkud“ obměnila svou sestavu, když ji opustili kytarista Björn Harstad, klávesák Bernt Moen (ten na novém albu působí v roli hosta) a dokonce i bubeník Anders Kobro (který však odešel až po nahrání „The Quiet Offspring“). Vzhledem ke změnám personálním, se daly očekávat i změny na poli hudebním. Jenže ony jaksi nepřišly… Mnoho lidí bylo překvapeno směřováním GREEN CARNATION již na minulém albu, kdy kapela vytvořila dílko kombinující prvky klasického hard rocku a atmosferického metalu - proto byla určitě většina posluchačů napjata, kam se GREEN CARNATION vydají tentokrát. Norové však letos přicházejí na hudební hřiště s touto taktikou: žádné novinky, žádné experimenty, pouze snaha zdokonalit starou, ale účinnou hru. Proto ten šok, o kterém jsem se zmínil na začátku. Ten byl ještě navíc zvýrazněn tím, že v průběhu prvních dvou tří poslechů mě novinka poněkud nudila, nenacházel jsem na ní příliš zajímavých míst a celkově mi připadala dosti nevýrazná. Vzhledem k tomu, že GREEN CARNATION patří mezi mé největší oblíbence, byl jsem docela zklamán. S přibývajícím počtem poslechů však nahrávka začala dostávat nový rozměr, objevilo se dost prvků, kterých jsem si předchozích posleších nevšiml, a postupně jsem si na tomto albu utvořil poměrně silnou závislost.

Jak jsem již zmínil, album je prakticky přímý pokračovatel předchozího „A Blessing In Disguise“. Zůstávají zde hard rockové prvky, které jsou tentokrát ještě více zvýrazněny, i melodické, chytlavé refrény. Přesto je zde ještě stále místo pro metal. Občas se ve struktuře skladeb objeví i nějaké ty art rockové postupy („Child´s Play – Part I“, „When I Was You“). Skladby jsou dost propracované a tak není problém nalézt pod nosnými prvky například jemné klávesové podkreslení, které se, podobně jako některé jiné drobnosti, vynoří na povrch až po několikátém poslechu. O co je novinka oproti předchozímu albu méně atmosferičtější a melancholičtější, o to víc je rockovější a uvolněnější (zdali je to dobře či nikoliv, nechám na vašem posouzení), což kapela dokazuje v refrénech, které jsou dost výrazné a zanechávají ve vás silný pocit nutnosti poslouchat některé písně stále dokola („Just When You Think It´s Saved“, „The Everlasting Moment“ a především „Purple Door, Pitch Black“). Občas jakoby se muzikanti na chvíli vrátili ke starým časům (především k dobám „Light Of Day…“, jež připomínají některé momentky v závěru alba), ovšem to jsou jen pouhopouhé záblesky, po nichž se vše vrátí do lehce progresivních, hard rockových kolejí. Album je kompozičně i aranžérsky skvěle zvládnuto, a některé songy („Pile Of Doubt“) jsou opravdu nadprůměrné. Přesto se ale ani „The Quiet Offspring“ nevyhne několika hluchým místům (vyloženě zbytečná je „Child´s Play – Part II“). V textech se Tchort opět částečně navrací k tragické smrti jeho dcerky („The Playground Is Empty Now, The Children Play No More, The Game Is Over…“ z „Child´s Play – Part I“). Vše je podpořeno opravdu výborným zvukem – na promo CD je uvedeno něco o 48-bitovém masteringu a o „High Resolution Sound“, ale čert ví jak to je…

Předpokládám, že na toto album budou recenze poněkud rozporuplné (stejně jako reakce poslouchačů). Ať už je to dáno tím, že mnozí příznivci GC se rekrutují z řad přívrženců IN THE WOODS… (s těmi by už GREEN CARNATION raději neměli být vůbec spojováni - vždyť už s nimi nemají téměř nic společného), nebo tím, že kapela prakticky úplně změnila svůj hudební styl. Nebo, že by snad příznivci Tchorta přestali tomuto kytaristovi tolerovat „vyměklou“ muziku, které se v poslední době věnuje? Těžko říct… Tak jako tak, koho neoslovilo „A Blessing In Disguise“, tak ten ať „The Quiet Offspring“ raději neshání vůbec, jelikož (jak jsem již zmínil), hard rockové prvky tentokrát výrazně převažují. Jinak se dle mého názoru jedná o velice dobré album, které obsahuje jak opravdu vynikající momenty, tak bohužel i slabší chvíle, které trochu sráží celkový dojem z nahrávky. Ale upřímně…možná jsem od GREEN CARNATION tentokrát čekal víc, než na co ve své současné podobě mají a porovnám-li novinku s předchozím albem, docházím k závěru, že „A Blessing In Disguise“ bude v mém přehrávači přeci jen častěji. Teď však poslouchám „The Quiet Offspring“ asi po dvacáté, a vzhledem k tomu, že svých ušních bubínků si přeci jen vážím, netrýznil bych je deskou, která mi nemá co dát. A vůbec…osm bodů přece není zas až tak špatné hodnocení…